„Následuj své srdce. Hamižnost ti opravdovou cestu neukáže. Rozhodni se sám.“
Položil ho zase zpátky na místo. Přistoupil ke zmatené holčičce, která byla o hlavu menší než on. Přiklekl si k ní a ukázal prstem na jednu z chodeb.
„Vidíš tam tu chodbu? Vydej se tím směrem a za chvíli jsi zase venku a v bezpečí,“ zašeptal. „A už neplač, prosím. Nic se ti nemůže stát,“ ubezpečil ji.
Oheň se v tu chvíli rozhořel tak silně, až to Viktora dočista oslnilo. Nějakou chvíli neviděl nic jiného než bílé světlo. Když pak nakonec začal zase vidět, jeho pohled utkvěl v babiččiných očích. Nahnula se k němu a políbila na čelo. Ležel zase v posteli. V nadýchaných peřinách.
„To jsem ráda, že ses rozhodl správně,“ zašeptala mu do ucha. „Nikdy jsem nepochybovala, že bys snad udělal něco jiného. Jsem na tebe pyšná.“
Nakonec odešla z ložnice a ve dveřích se ještě zastavila.
„Nemusíš mít strach. Budu ještě vedle šít na stroji. Dobrou noc,“ řekla s úsměvem hřejícím u srdce.
„Babi? Můžu se tě na něco zeptat?“
„Copak miláčku?“
„Proč jsi pro mě nepřišla ty?“
Babička soucitně naklonila hlavu a po chvíli řekla: „Byla to jen tvá vlastní zkouška.“
Hlasité předčítání
Paradni zakončení
Opět se mi to moc libilo