Každé léto trávil Viktor na venkově u své babičky. Byl to statek poblíž lesa. Žádní sousedé, civilizace dobrou půl hodinu pěšky od domu. Bylo mu osm. Už dávno se naučil hrát si sám. Jeho fantazie neměla hranice. Stával se pilotem bojového letadla, když seděl v korunách jabloní, odstřelovačem tajné jednotky mezi vysokou trávou, průzkumníkem, když se vkradl na půdu, pozorovatelem, když vyšplhal do holubníku. Samota žila svou každodenností a jeho babička se o ni starala. Ve vesnici se tak tradovalo, že je potomkem nějaké staré čarodějnice. Ať to byla pravda nebo ne, byla vždy laskavá a hodná.
Každý večer mu vyprávěla příběhy na dobrou noc. Všechny pocházely právě z tohoto místa. Některé si vymýšlela, jiné zase sama zaslechla, když byla ještě malá. Jeden z příběhů měl však Viktor úplně nejraději.
„… a když lidé objevili tu jeskyni, kterou ten muž vlastníma rukama vytvořil, neodvážili se vstoupit dovnitř. Proslýchá se, že jde čas od času vidět, jak z jejího vstupu prochází světlo mezi stromy,“ vyprávěla.
„A to nikoho opravdu nenapadlo jej zachránit? Třeba se tam ztratil!“ naléhal Viktor, zachumlaný do nadýchaných peřin.
„Některé věci je třeba nechat být, víš?“
„A babi? Existuje ta jeskyně vůbec?“
„Určitě ano. Ale najde ji jenom ten, kdo opravdu chce. Ne aby tě napadlo po ní pátrat, slibuješ?“
„Ano, slibuju.“
A dny ubíhaly. Viktor se naučil dojit kozu, postarat se o drůbež. Dál taky pořádal výpravy do své fantazie, kde porážel hordy nepřátel, kteří se rozhodli ublížit jeho babičce. Jednoho dne takhle doběhl s klackem do domu, vyběhl do patra až na balkón, aby se zaměřil na přicházející útok. Narazil však na babičku, která kroutila hlavou s rukama v bok.
„Co tady děláš babi?“
„Podívej, Viktorku, tady dole.“ Ukázala na podlahu balkónku, po které lezli mravenci jeden za druhým v několika řadách přímo do domu. „A já se můžu divit, že se jich nemůžu zbavit. Pořád lezou do domu. Už mě to začíná štvát. Jsou úplně všude. Objevila jsem je tuhle na lince, když jsem vařila. Musíme s tím něco udělat.“
„Ale je jich tolik babi,“ komentoval Viktor situaci přidřepnutý k nim. „Jak se můžeme zbavit tolika mravenců?“
„Budeme muset najít všechny cesty, kudy sem chodí a jednu po druhé zlikvidovat.“
„A jak přesně ví, kam mají jít?“
„To máš takhle. Jeden z nich najde cestičku, která končí třeba ve spíži. A dá vědět ostatním a vytvoří pro ně mapku. No a ostatní se už vezou. A když je takových průzkumníků příliš, dopadá to potom přesně takto.“
„A jak chceš teda zamezit tomu, aby sem chodili?“
„Zajedu do vesnice na kole. Koupím jeden speciální prostředek a pak se na ně vrhneme,“ řekla babička. „Zvládneš tady počkat?“
„Myslím si, že to zvládnu. Budu zatím hledat všechny možné cestičky.“
„Jsi můj šikovný pomocník,“ pohladila ho po černých vlasech.
Sotva babička odjela, dal se do díla. Vzal papír a tužku a zaznamenal první vstup – balkon. Potom chodil po domě a hledal. Našel ještě další u malé dírky v rámu okna kuchyně. Pak další přímo na schodech ze sklepa. Se špičkou jazyku na rtech poctivě zaznamenával veškeré detaily. Kolik je řad, kudy přesně jdou. Když už pak došel přesvědčení, že všechno zkontroloval, posadil se na schody před dům a kontroloval svůj záznam.
Hlasité předčítání
Paradni zakončení
Opět se mi to moc libilo