Veškeré rady Beara Gryllse mi byly nakonec zcela k hovnu. Oheň nebylo možné zapálit, všechno bylo vlhké jako fanynky po koncertě Eda Sheerana. Jediné, co hořelo, byl můj hajzl papír, co jsem našel v batohu. Nezahřál nás, nic od něj nechytlo a neměli jsme se čím utřít. Bylo to horší a horší. Málem bych zapomněl na dva jointy, které Vašek koupil někde v klubu ve městě a schovával je v kapse kalhot, ty hořely také, díky bohu. Myslím, že nás zachránily od úplného šílenství.
Putovali jsme prostě dál, museli jsme, nikdo nás hledat nebude. Šli jsme celý následující den. Byli jsme zničení psychicky i fyzicky. Začalo se stmívat a my si dali pauzu. Lehl jsem si na spacák a Vašek si šel odskočit.
Už je to druhý den, co si Vašek odešel odskočit. Já pořád ležím na stejném místě a naprosto šílím. Mám strach, nevím, co bude se mnou, nevím, co se stalo s Vaškem. Samozřejmě jsem ho hledal, pořád ho volám, ale nic. Jediné, co mě jakž takž drží při smyslech je tenhle cestovní deník, který jsem měl stále v batohu. Rozhodl jsem se přepsat svoje denní záznamy v ucelený příběh, to jsem sice plánoval až po návratu domů, ale bojím se, že k tomu nedojde. Pláču. Slza mi skápla do textu, budu končit, než svoje poslední dílo zcela zničím. Musím zase vyrazit.
Mrzí mě to kamaráde, to já jsem nás dostal do tohohle průseru, kdybych v té hospodě držel hubu…
Mrzí mě to Silvy.
Mrzí mě to.
Doslov
Napsal: Václav Jakoubek
- 12. 2026
Mám prý také něco připsat a celé vypravování dokončit. Nejsem ale žádný spisovatel ani žurnalista jako Viktor. Nejdelší souvislý text, co jsem kdy napsal, byl snad maturitní sloh, tak mi prosím odpusťte kvalitu následujících řádků.
Když jsem se Viktorovi ztratil, potřeboval jsem prostě na velkou a popošel jsem o kousek dál. Zatracená tma padala strašně rychle a já zazmatkoval. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat zpátky, ale zřejmě jsem se vydal špatným směrem. Přišla tma. Tma jako v prdeli. Připadal jsem si jako slepý, v džungli nesvítí absolutně nic, ani hvězdy člověk nevidí. Bylo fakt o hubu se prodírat podrostem naprosto poslepu.
Volal jsem na Viktora, až mi skoro vypověděl hlas. Noční džungle je neskutečně hlučná a děsivá. Pořád něco chrastí, bzučí, opice řvou, připadal jsem si jako na technoparty. Schoulil jsem se do listí a doufal, že mě do rána nic nesežere.
Spánek přišel jen na krátkou chvíli a já byl i ráno vyčerpaný. Hlasivky jsem měl namožené, ale přesto jsem stále volal Viktorovo jméno pořád dokola, až jsem dočista přišel o hlas. Nezbývalo, než se prodírat dál a dál. Už i strach mne opustil. Byl jsem jednoduše smířený se smrtí, až mě samotného překvapilo, jak rychle tenhle stav mysli přišel. Rozhodl jsem se jít tak dlouho, dokud jednoduše nepadnu.
Padnul jsem. Ne únavou, ale zvrtla se pode mnou nějaká větev a já se skutálel z obrostlého svahu. Myslím, že jsem na chvíli omdlel a pak se probral až pod svahem. Mé tělo bylo pořádně potlučené. Později se ukázalo, že se mi zlomila dvě žebra a způsobil otřes mozku. Kdybych měl svůj hlas, určitě bych sprostě nadával, ale já se zmohl jen na chrčení a sípání v bolestech.
Tupá bolest mi pulzovala hlavou a myšlenky byly úplně zpřeházené. Na chvíli jsem naprosto nechápal, co na tom místě vůbec dělám. Kdyby se mě někdo zeptal na jméno, asi bych neodpověděl, možná jsem ani nevěděl, že nějaká jména vůbec existují. Netuším, jak dlouho trvalo, než mi to v hlavě začalo zase jakž takž fungovat a já pochopil, že musím jít dál.
Belhal jsem se několik metrů a najednou les přede mnou znatelně prořídl. Přesně si pamatuji tu nejšťastnější chvíli mého života, když se zcela jasně někde přede mnou ozval zvuk motorové pily a těžké techniky. Smál jsem se jako šílený a navzdory veškeré bolesti vyrazil zvuku naproti. V tu chvíli mne nic nebolelo a byl jsem plný sil. Hluk těžby mi v hlavě hrál jako nejkrásnější koncert, co svět kdy slyšel.
Jakmile jsem vpadl do dřevorubeckého tábora a zahlédl několik lidí, okamžitě mě uchvátila bolest, všechno potemnělo a já znova omdlel.
Probral jsem se v nemocnici, později mi řekli, že jsem byl mimo více jak jeden celý den. Trčely ze mne hadičky s nitrožilní výživou a při každém pohybu mě zasáhla pronikavá bolest hrudníku. I samotný dech bolel.
Než se mi podařilo zkontaktovat rodinu, Silvu a především policii a než vůbec začalo pátrání, uběhly další dva celé dny. Ty dva dny mě bolely daleko víc než zlomená žebra. Přesně jsem policii popsal, kde jsme zastavili a jak Flávio vypadá. Toho nakonec nikdy nenašli. Můj popis pravděpodobně odpovídal polovině brazilských mužů, jeho jméno nemuselo být pravé, a pokud se zbavil našich věcí, nedalo se mu nic dokázat. Nečekám, že by ho lidé z té vesnice napráskali, bůhví jak to tam u nich chodí. Myslím, že se nikdo ani příliš nesnažil ho dopadnout, byli jsme jen další hloupí turisté, co ztratili v lese. Tečka. Neskutečně mě to sralo.
Brazilská policie nevěřila, že by se jim Viktora, kdy podařilo najít a vůbec se tím netajila. Byli svou nechutnou upřímností až sprostí a arogantní. Skoro jsem se styděl, že si je dovoluji otravovat s něčím takovým, když je jasné, jak to celé dopadne. Silva se mezitím psychicky zhroutila a nakonec trvalo půl roku než ji léky a psychiatři dali dohromady.
Po pěti dnech aktivního pátrání bylo prý jisté, že hledají mrtvolu. Prostředky vynaložené pro pátrání se tak dramaticky snížily. Já zuřil. Chtěl jsem si dojít pro Flávia a umlátit ho k smrti. Vlastně ještě dnes mám stejné nutkání, doufám, že shoří v pekle. Než mě pustili z nemocnice, Viktora nakonec našli. Policie spolupracovala s lidmi z vesnice, odkud jsme vyrazili (podivné, že Flávia přesto nedopadli) a s dělníky, kteří mě zachránili. Někdo z nich ho nakonec nalezl. Byl to desátý den od začátku pátrání. Našly se pouze jeho ostatky ve spacáku a batoh.
Jen tak to nevzdal, ležel dobrých pětadvacet kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde našli mě a já takovou vzdálenost sám rozhodně neušel. Pohřeb byl nakonec příšerný, už jsem v životě na pár pohřbech byl, ale tenhle byl zdaleka nejhorší, až do onoho okamžiku totiž nikdo včetně mě pořádně nevěřil tomu, co se vlastně stalo.
Od doby, co se Silva dala psychicky dohromady, už se mnou nepromluvila. Tedy až do nedávna, kdy se objevila u mých dveří s deníkem v ruce. Deníkem, co si Viktor psal na naší cestě. Našel se u něj v batohu. Silva trvala na tom, že jeho poslední dílo vydá a já ho mám nějak zakončit. Nemohl jsem odmítnout.
Při četbě deníku se mi vše zase odehrávalo před očima a já se smál i brečel zároveň, a ač si některé věci vybavuji trochu jinak, než je Viktor napsal, nedovolil jsem si nic pozměnit.
Díky kamaráde, že jsi se mnou podnikl tuhle cestu. Díky, že jsi mi byl dobrým přítelem, když jsem to nejvíc potřeboval. Vážím si tě a nikdy nezapomenu.
Mrzí mě to.
Sbohem.
________________________________________________________________________________________________
Povídku můžete zdarma stáhnout zde:
https://play.google.com/store/books/details/Petr_Glabaz%C5%88a_Cesta_do_pekel?id=OFDGDwAAQBAJ
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotný motiv cesty do exotiky, která se zvrtne v boj o přežití, sice nepatří k nejoriginálnějším, ale forma nalezeného deníku mu dodává skvělou autentičnost. Velmi oceňuji ostrý kontrast mezi humorným, až banálním úvodem z kanceláře a mrazivou tragédií v pralese, což příběhu dává nečekanou hloubku. Zápletka má jasný cíl a nosná myšlenka o křehkosti naší komfortní zóny je předána velmi úderně.
Atmosféra – ★★★★★
Autorovi se podařilo mistrně pracovat s náladou textu a plynule přejít od odlehčené komedie k tíživému survival thrilleru. Emoce postav, ať už jde o Vaškovu zlomenost, Viktorovu naivitu nebo čirou hrůzu ze ztracení v džungli, působí nesmírně uvěřitelně a snadno se na čtenáře přenesou. Závěrečná beznaděj a tma pralesa jsou popsány tak sugestivně, že mě příběh naprosto vtáhl a nepustil až do konce.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má skvělé tempo a hovorový, lehce cynický styl vyprávění k hlavnímu hrdinovi perfektně sedí. Dialogy působí přirozeně a živě, což výborně pomáhá budovat vztah mezi oběma kamarády. V textu se sice objevují občasné chyby v interpunkci a drobné překlepy, ale díky silnému a plynulému vypravěčskému hlasu to zážitek ze čtení nijak zásadně nenarušuje.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi silnou a emotivní povídku, která ukazuje tvůj velký cit pro budování napětí a práci s psychologií postav. Ačkoliv začátek může působit trochu zdlouhavě, trpělivost se čtenáři bohatě vyplatí v drtivém a nezapomenutelném závěru. Rozhodně v psaní pokračuj, máš přirozený talent vtáhnout čtenáře do děje a vyvolat v něm skutečné emoce.