Těžce jsem se sesunul z postele, levou nohou odkopl ulepenou prázdnou lahev a namířil si to k barovému minidřezu. Promnul si oči studenou vodou a vypláchl pusu od nechutné lepivé pachuti šampaňského. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si připadal jako nějaká troska. Jako tehdy, když jsem se po oslavně osmnáctin probral v neskutečném bordelu a k umytí zubů i snídani mi posloužil načatý rum. Přitom šlo o úplně jinou situaci, ale v hlavě mi z nějakého důvodu naskočila zrovna tato vzpomínka. Polknul jsem několik pořádných hltů vody přímo z kohoutku.
Manaus bylo opravdu neskutečné místo. Nechcu tady dělat nějakou reklamu na zájezdy, ale pokud jste ten cestovatelský typ člověka s plnou hubou keců o komfortních zónách, je to místo, které musíte navštívit. První den jsme strávili prohlídkou města, nejvíc bych asi doporučil břeh Ria Negra a místní přístav. Ač ryby obecně moc nemusím, tak nějaký ten jejich místní kapr nebo co, vytaženej přímo z Amazonky, nebyl vůbec špatný. Snad do každého nápoje vám cpou jakousi zdejší kytku, co podle Vaška chutná trochu jako muškátový oříšek. Já nikdy nejedl ani ten muškátový oříšek, takže těžko říct. Chutnalo mi to všechno a všechno se mi moc líbilo. Skoro bych řekl nejlepší dovolená v mém životě, ale myslím, že by se Silva trochu naštvala, takže řeknu druhá nejlepší. Na první místo patří líbánky samozřejmě J. Je fakt, že o líbánkách jsem neumřel.
Druhý den přišly na řadu výlety. A to byly aspoň kurva výlety. V ČR jsem viděl snad každou pořádnou památku, ale když to srovnám s výlety do pralesa, jsou oproti tomu nějaké hrady fakt docela prd. Manaus je prošpikováno agenturami, které nabízejí turistům různé výpravy do džungle. Po prvním takovém výletě jsme museli na další a tak to šlo dál, až jsme většinu našich peněz utratili v turistických výpravách. Ano, já totálně domácký typ člověka, který má rád svoji komfortní zónu, jsem byl z výprav do džungle naprosto nadšený. Musím uznat, že někdy i to cestování do sebe něco má.
Při každé výpravě se nám průvodci, kromě zajímavých míst, kytek či panensky vyhlížejících potůčků snažili ukázat i nějakou faunu, takže když naše skupina nebyla příliš hlučná, podařilo se nám zahlédnout i nějaké opice a ptáky. Několik zvířat jsem si samozřejmě vyfotil, ale výsledek dost připomínal důkazy o existenci yettiho. Prostě flek v dálce za stromy.
Vašek však shledal nejzajímavější faunou dvě americké studentky antropologie z Colorada, které se s námi účastnily výpravy číslo tři. Takže ze zmíněné výpravy jsme z pralesa neměli skoro nic, řekl bych, že ani ony dotyčné studentky a koneckonců ani nebozí turisté, kteří měli tu smůlu a účastnili se výpravy spolu s námi. Dělali jsme hluk a flirtovali, tedy Vašek flirtoval, já jsem ženatý, takže jsem se snažil spíš poslouchat průvodce samozřejmě. Nakonec studentky Sharon a Katie trvaly na tom, abychom si vyměnili kontakty. Já se trochu zdráhal, protože už jsem si v hlavě odehrával nějaký typický porno scénář, jak nám v noci zavolaj, že nemůžou spát a jestli si s nimi nedáme někde skleničku. Nakonec to celé skončí u nás na hotelovém pokoji (v romantickým apartmá, kde jsou ubytováni dva borci, podotýkám) a já budu nadrženým studentkám horkotěžko vysvětlovat, že jsem ženatý, že svou ženu miluji a nikdy bych ji nepodvedl. Takže skončím někde na baru popíjejíc jeden drink za druhým, zatímco si to Vašek bude u nás na pokoji rozdávat se dvěma krásnýma studentkama naráz. Ne že bych mu to nepřál, ale nechtěl bych skončit sám na baru jako troska vyhnaná z vlastního pokoje. Ano, chlapi mají občas dost barvitou představivost a nic takového se samozřejmě neodehrálo, i když jsem jim svůj Fb-kontakt i číslo na telefon nakonec dal.
Ale úplně bez odezvy to přece jen nebylo. Na druhý den se neozvaly ony nám, ale samozřejmě Vašek se ozval jim. Okomentoval to slovy: „Vsadím se, že by do nich Karolína šla taky. Myslím, že mě totiž podváděla s nějakou babou…“
„Cože?!“ vypadlo ze mě neomaleně.
„Jo, slyšíš dobře, přebrala mi ji nějaká píča, co vypadá z poloviny jako chlap,“ oznámil ležérně a snažil se přitom působit otrle, ale mně nemohlo ujít, jak ho to bolí. Nejspíš to byl právě onen důvod, proč mi o tom až do teď neřekl.
„Takže ona je jako…?“
„No, vždycky byla tak trochu na obojí, to jsem o ní věděl. Ale mohla mi kurva říct, že má někoho jiného, abych si to nemusel domýšlet z posraných facebookových fotek.“
„To mohla no,“ přitakal jsem a snažil se své překvapení skrýt, jak nejlépe jsem dokázal.
Ale to jsem odbočil. Zpět k epizodě s názvem Katie a Sharon. Studentky souhlasily se společnou procházkou po městě a večeří, po které jsme si nakonec dali i ten drink. Ale vtipné bylo, jak na nás zapomněly v momentě, kdy se s náma kdesi v baru dali do řeči nějací přiopilí Brazilci. A to šlo do tuhého. Nesnesitelné krvavé napětí viselo mezi námi s Vaškem a těmi třemi debily. Přestože jsem se Sharon ani s Katie nechtěl nic mít, cítil jsem, jak ty tři kretény nenávidím každičkou buňkou svého těla. Vašek jakoby to měl vytetované přímo na čele. V životě jsem se pořádně neporval, ale v tu chvíli jsem si skoro přál, aby to nějak vyprovokovali. Byli vlezlí, očividně nadržení a holky to prostě neviděly. Popravdě si přesně nepamatuji, jak to celé dopadlo. S Vaškem jsme se opili poněkud víc, než bylo v plánu a nějak jsme se vytratili. Vím, že si můj zhrzený kamarád stihl najít ještě nějakou jinou slečnu a já ho pak opilý naháněl po dvou různých klubech. To příští ráno bylo příšerné. Já se alespoň, na rozdíl od Vaška, probral v posteli, jeho jsem našel na zemi přede dveřmi do koupelny. Byl to jeden z těch vzácných případů, kdy se i Vašek ožral jako prase. V tu chvíli jsem měl konečně právo cítit se jako troska a já se tak i skutečně cítil. Že jsou holky prostě neuvěřitelně nevyzpytatelná stvoření, jsme se přesvědčili toho dne někdy kolem oběda, když Vaškovi došla zpráva od Kaite, jak ji i Sharon hrozně mrzí, že jsme se večer nějak ztratili, že ti Brazilci byli „assholes“ a že už se nejspíš neuvidíme, protože v noci odlétají. Oba jsme byli v tu chvíli polichoceni a kocovina se tak stala o cosi snesitelnější. Vašek nakonec i zalitoval, že se s Brazilci včera skutečně neporval, když byly sympatie studentek na naší straně.
Dovedu si představit, že už máte i to kafe vypité a pomalu přemýšlíte, že byste tohle vypravování na chvíli odložili a šli něco dělat. Třeba umýt nádobí, které tam na vás od oběda možná ještě čeká. Takže se to pokusím zase o kousek posunout a přestanu vás zatěžovat každou blbostí, co nás potkala.
Zlatý hřeb našeho výletu se přiblížil. Důvod proč jsme s sebou táhli stan, dva spacáky a nějaké survival krámy, co Silva nakoupila přes internet. Vlastně krom těchhle věcí jsme s sebou ani nic jiného neměli.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotný motiv cesty do exotiky, která se zvrtne v boj o přežití, sice nepatří k nejoriginálnějším, ale forma nalezeného deníku mu dodává skvělou autentičnost. Velmi oceňuji ostrý kontrast mezi humorným, až banálním úvodem z kanceláře a mrazivou tragédií v pralese, což příběhu dává nečekanou hloubku. Zápletka má jasný cíl a nosná myšlenka o křehkosti naší komfortní zóny je předána velmi úderně.
Atmosféra – ★★★★★
Autorovi se podařilo mistrně pracovat s náladou textu a plynule přejít od odlehčené komedie k tíživému survival thrilleru. Emoce postav, ať už jde o Vaškovu zlomenost, Viktorovu naivitu nebo čirou hrůzu ze ztracení v džungli, působí nesmírně uvěřitelně a snadno se na čtenáře přenesou. Závěrečná beznaděj a tma pralesa jsou popsány tak sugestivně, že mě příběh naprosto vtáhl a nepustil až do konce.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má skvělé tempo a hovorový, lehce cynický styl vyprávění k hlavnímu hrdinovi perfektně sedí. Dialogy působí přirozeně a živě, což výborně pomáhá budovat vztah mezi oběma kamarády. V textu se sice objevují občasné chyby v interpunkci a drobné překlepy, ale díky silnému a plynulému vypravěčskému hlasu to zážitek ze čtení nijak zásadně nenarušuje.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi silnou a emotivní povídku, která ukazuje tvůj velký cit pro budování napětí a práci s psychologií postav. Ačkoliv začátek může působit trochu zdlouhavě, trpělivost se čtenáři bohatě vyplatí v drtivém a nezapomenutelném závěru. Rozhodně v psaní pokračuj, máš přirozený talent vtáhnout čtenáře do děje a vyvolat v něm skutečné emoce.