Ani jsem se nenadál a o pár dní a sérii loučení v práci, se ženou a panem Ploutvičkou, což je moje zatím nejdéle žijící akvarijní rybka, později, jsem už seděl v letadle a litoval svého rozhodnutí. Vašek vedle mě neustále odněkud vytahoval takové ty malé flaštičky s chlastem, co nakoupil na letišti a klopil jednu za druhou. Následně se dožadoval občerstvení a vína od jedné moc krásné letušky a mě bylo trapně i za něj. Nakonec jsem mu pár těch flaštiček sebral a přiopil se také. Neřekl bych, že jsme dělali vyloženě bordel, ale rozhodně mi bylo později trapně. Během letu jsem nafotil asi milion fotek a jenom dvě z toho byly mraky a křídlo letadla, zbytek byly nekvalitní opilecké fotky mě, Vaška, zadku letušky (těch bylo suverénně nejvíce) a nějakých nebohých nic netušících spících spolucestujících. Co jinýho byste taky čekali od kamarádů na výletě, jenž měl být dárkem pro jednu ex-přítelkyni. Když se s námi ona letuška (ano, ta s tím zadkem) při přistání loučila, bylo mi docela trapně a ač byla velmi pěkná, doufal jsem, že ji již nikdy nepotkám. A to byl teprve začátek celé cesty.
Zvolili jsme (Silva zvolila) nejkratší možnou trasu s co nejméně přestupy, takže nám celý let z Prahy do Manaus v Brazílii trval krásných osmnáct hodin. Nejdéle trvala etapa z Lisabonu do Recife, kterou jsme víceméně prospali díky alkoholu, jenž jsme do sebe nalámali během předchozí etapy a během čekání na letišti v Lisabonu. Recife je velké brazilské přístavní město, v momentě, kdy jsme vystoupili z letadla na tamním letišti, přerazil nás těžký teplý vzduch. Bum, jako když vlezete do prádelny, kde se týden nevětralo. Byl konec května a teplota takhle blízko rovníku lehce přesahovala 25 °C.
„Kurva to je pařák,“ poznamenal Vašek pohotově, když nasál brazilský vzduch do plic.
Usmál jsem se, jo byl to kurva pařák. Ale bylo tam fakt krásně. Po prvé v životě jsem byl takhle daleko z domova a musím říct, že v tu chvíli se mi poznávání světa vážně zamlouvalo. Byl to opravdu těžko popsatelný úžasný pocit.
Recife na první pohled trochu připomínalo nějaké americké velkoměsto s hromadou výškovejch budov v podstatě hned u pláže. Bohužel nebyl čas si ho nějak více prohlédnout, proto jsem sebral alespoň několik turistických průvodců na letišti a zalistoval si. Podle fotek v průvodci se ve městě nacházela řada historických budov, které vytvářely vedle moderní zástavby zajímavý kontrast. Opravdu jsem litoval, že se tam moc nezdržíme a jediné, co jsme si mohli prohlédnout, byl vnitřek letištní haly. Ale nevadí, cesta pokračuje dál, pomyslel jsem si tehdy.
Cílem bylo Manaus, metropole zasazená v podstatě přímo v pralese. Na soutoku řek Rio Negro a Amazonka. Že to bude něco, jsem věděl už na letišti v Recife. Ale přistání v Manaus mi nakonec málem vyrazilo dech. Nádhera. Kus cesty jsme letěli nad velkou zelenou pralesní plochou. A najednou jeb – Amazonka a obrovské město uprostřed pralesa. Zdejší spojení se světem tvořilo sotva pár silnic, letiště a přístav. A internet, samozřejmě.
„Ty pičo, tohle musím vyfotit a poslat Karolíně!“ utrousil Vašek a jal se nadšeně fotit přes okýnko letadla, navzdory všudypřítomným upozorněním, abychom se připoutali a nachystali na přistání.
Přišlo mi to jako docela nízké gesto, ale nechtěl jsem mu kazit onu zvláštní škodolibou radost a tak jsem raději mlčel. Náhle jsem si vzpomněl, že bych mohl Silvě také něco poslat. Fotka výstavního zadku krásné letušky, kterých jsem měl plný telefon, se mi ale nejevila jako dobrý nápad.
„Uhni kousek,“ sykl jsem na Vaška a natahoval se přes něj, abych i já zachytil ten pohádkový pohled na metropoli v pralese.
Po přistání jsem napsal něco jako: „Už jsme tady miláčku.“ A přihodil jsem i líbajícího emotikona. Navzdory tomu chaosu a spěchu na letišti jsem se soustředil jako hokejista před rozhodujícím nájezdem, abych jí poslal tu správnou fotku. Na moment jsem si představil, jak by asi vypadal její výraz, kdyby se pod touhle mou zprávou objevila sexy prdel nějaké letušky.
Zmatek. Jedním slovem se moje první dojmy z místního letiště a ze zkušenosti sehnat taxík, daly vyjádřit jako zmatek. Úplný a naprostý zmatek. Napřed jsme jednoduše nastoupili do prvního taxíku, který jsme spatřili, ale to se ukázalo jako špatné rozhodnutí. V momentě, kdy jsme chtěli naložit kufry, nás portugalskými nadávkami sjela nějaká upocená žena, jež si taxík zřejmě objednala. Nerozuměl jsem jí ani prd, ale určitě to bylo něco fakt sprostýho, soudě podle jejího tónu hlasu a podle kyselých úšklebků taxikáře.
Taxikář číslo dvě zase netušil, kde se náš hotel nachází a snažil se nám lámanou angličtinou vnutit nějakou turistickou objížďku po městě a zaručeně vyhlášený hotel v celém okolí. Normálně jsem ho poslal do prdele. Fakt, nedělám si srandu. Už jsem toho měl plné zuby, asi deset minut jsem se mu snažil vysvětlit a ukázat na mapě, kam se potřebujeme dostat a on do nás celou dobu hustil nějaké hovna a nepřestával se usmívat jako totální blbeček, což mě vytáčelo úplně na maximum. Nakonec jsme kvůli mně málem dostali přes držku. Taxikáře jsem urazil nejen anglicky, ale pro nedostatek sprostých barvitých nadávek v angličtině jsem na něj poslal spršku i krásných originálních českých výrazů. Skoro bych si myslel, že mi rozuměl. Jeho přiblblý úsměv zmizel a ve změti portugalských slov (některá mi byla již po předchozí konfrontaci se zpocenou ženou povědomá) na nás mával pěstí. Vašek se snažil situaci uklidnit a táhl mě od něj dál. Nakonec po nás taxikář hodil gestem zdviženého prostředníku, načež jsem gesto oběma rukama zopakoval, bleskově pobral věci a pádil pryč, Vašek za mnou.
„Ty vole, vyjednávání už nech na mně, nebo nás tady normálně zabijou!“ štěkl po mně zadýchaný kamarád.
„Rád! Na tohle fakt nemám nervy,“ kroutil jsem hlavou.
Nevím, jestli to bylo nějakým Vaškovým šarmem nebo jenom já jsem takový debil, ale najít schopného a sympatického taxikáře se mu povedlo takřka hned. A já si po nekonečném letu vychutnával cestu taxíkem v neznámém velkoměstě, jejímž cílem byl konečně náš hotel. Hleděl jsem z okna a užíval si ten pohled. Spousta výškových budov jako snad v každé metropoli, ale zároveň i spousta zeleně, která měla turistům neustále připomínat, že jsou v pralese, na místě, kde si kromě velkoměsta mohou užít i spoustu přírody. Moc se mi to líbilo a neustálé tlachání taxikáře jsem úspěšně ignoroval, za to Vašek si s ním docela rozuměl. Pozoroval jsem ubíhající krajinu a míhající se auta a najednou to tam bylo. Vyskočilo to zpoza budov. Moře, to bylo to první, co mi blesklo hlavou. Samozřejmě jsem věděl, že se dívám na řeku, ale v tu chvíli jsem viděl moře. Nebyla to totiž žádná pidi-říčka jako Vltava nebo tak, byla to prostě řeka jako prase. Rázem mě naplnil ten stejný nadšený pocit, který jsem měl jako dítě, když jsme s našima jeli autobusem do Chorvatska a já po prvé ve svém životě skrz autobusové okýnko uviděl moře, obrovskou krásnou vodní plochu, kam až oko dohlédne. Hned jsem udělal pár fotek, ať z té dovolené můžu taky doma něco ukázat. Jejich kvalita byla přesně taková, jakou byste u obrázků pořízených telefonem skrz okno jedoucího auta čekali. Mizerná.
Hlasité předčítání