Tupík měl po večeři schůzku s Ostenkou a labutí Otylkou. Otylka měla o místních ptácích celkem přehled a věděla, kde sojka Růžena bydlí. Letěla s ježky na zádech do lesa u rybníka Růžek, kterému se říká První rybník, a vysadila Tupíka a Otylku u jednoho velikého stromu. Potom se opřela do jeho větví a sojka, která právě večeřela a nic netušila, spadla do trávy, v níž už číhali ježci. Než se stačila vzpamatovat, přišlápla jí Ostenka křídla. Sojka Růžena se nemohla ani pohnout. Byla dokonale zajatá a nechápala, co se s ní děje. Tupík s Ostenkou na ní spustili:
„Kdo ukradl veverky?“
„No ano, ano, kdo je ukradl?“
„Kde jsou a co o tom víš?“
„No ano, ano, co o tom víš?“
„Kdo je unesl a kam?“
Sojka Růžena byla tak překvapená, že koktavě vypověděla vše, co věděla.
„Byl to nějaký tlustý pán. Vídávám jej často, jak chodí do zámku, ale víc opravdu nevím.“
Ježci s labutí viděli, že z ní víc nedostanou a vrátili se domů.
Na druhý den se hned po škole vrhli do pátrání. Dívali se, kdože chodí do zámku, v němž sídlí městský úřad, ale tlustý byl každý třetí.
Zvířátka se chtěla podívat na zasedání pánů radních. Tupík s Ostenkou vešli do zámku, avšak vrátný je dovnitř nepustil.
„Jsme obyvatelé města a chceme být na zasedání,“ křičel na vrátného Tupík.
„No ano, ano, chceme vědět, co se tu děje,“ řvala na důkaz důležitosti Ostenka a nenápadně vrazila pár ostnů do hlídačových sandálů. Vrátný chtěl ježky ztišit, aby tak nekřičeli, ale po útoku Ostenky zařval bolestí sám. Po chvíli vyšel ze dveří sálu pan starosta a ptal se, kdože tu dělá ten povyk. Vrátný, kterého bolest pomalu přecházela, vysvětlil radnímu, že sem vnikli dva ježci, kteří nemají volební právo a že je do sálu tudíž pustit nemůže. Pan starosta se zasmál a řekl vrátnému, ať je dovnitř klidně pustí, že i zvířátka v jejich městě bydlí, a i když nevolí, jsou na zasedání vítáni. To Tupíkovi stačilo. Zapískal a v tu ránu se do sálu navalilo celé zvířecí osazenstvo Ostrova.
Pány radní to překvapilo, ale když už jednou jednoho pustili, nemohli ostatním účast zakázat. Tak se stalo, že se zvířátka dozvěděla velice zajímavé věci.
Nejdříve byly na programu schůze výsledky ankety. Městští občané se rozdělili na tři skupiny. První chtěli, aby byl v městském znaku Ostrova ostrov. To bylo docela pochopitelné a logické. Druzí navrhovali srp a kladivo, na důkaz pracovitosti a největší část chtěla, aby na znaku města byl rohlík.
Radní kroutili nad návrhy hlavami. Ostrov pochopili. Je i v názvu. Srp a kladivo znali z dřívějších dob a i když tyto znaky chtělo asi jen deset procent občanů, zdálo se jim, že by to nebyla nejlepší volba. Ovšem sedmdesát procent lidí chtělo na znak města rohlík. Nikdo to nechápal. Tu se přihlásila kuna Klotylda, která loví po nocích a tvrdila, že ví, proč je to tak. Pan starosta zvedl kunu k mikrofonu a ta spustila:
„Jedním ze zástupců pana starosty, je i pan pekař, Kyselka. Viděla jsem, jak v noci obcházel občany a přesvědčoval je, že když navrhnou rohlík, zlevní cenu pečiva na polovinu. Určitě ukradl i veverky.“ Ozval se příšerný pískot. To všechna zvířátka nesouhlasila s takovým jednáním. Je pochopitelné, že by si takovým krokem pekař zajistil reklamu na celý život. Když se shromáždění ztišilo, pokračoval starosta: „To je vážné obvinění. Jestliže je všechno, co paní kuna Klotylda říkala, pravda, měla by to dokázat.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!