Po skončení celé akce mě vzal do nemocnice, k lůžku jedné z dívek, o kterou se staral. Vypadala příšerně. Kost a kůže, to bylo vše, co bylo vidět. Jinak byla dívka doslova průhledná. Chvíli jsem se na ni díval a zdálo se mi, že jí znám. Potom jsem si vzpomněl.
„Je tady čtvrtý den. Už normálně komunikuje. Když jí ale přivezli, byla skoro mrtvá. S psychologem spolupracuje a zdá se, že má nejhorší za sebou. Potřebovala by jen někoho, kdo o ni bude pečovat. Je z děcáku a nemá rodinu,“ vysvětloval mi muž z charity.
Vzal jsem ho za rameno a pošeptal mu, že se o ni postarám, protože si jí chci vzít. Docela jej to rozesmálo. Popřál mi vše dobré a odešel za dalšími nemocnými.
Posadil jsem se k posteli a vzal dívku za ruku. Otevřela ztěžka oči a dlouho se na mě nečinně dívala.
„Kdo jsi?“ řekla po chvíli hlasem, který jevil známky vyčerpanosti. Vyndal jsem z peněženky lístek z pouti a rozbalil ho. Potom jsem nastavil lístek tak, aby si mohla přečíst text.
„Tvůj budoucí manžel. Jestli mi umřeš, tak se bude Bůh zlobit.“
Dívka se usmála a zeptala se: „Kdy bude svatba?“
Chvíli jsem přemýšlel a pak mě napadlo, že bych jí tím mohl motivovat k uzdravení.
„Jestli mě chceš, vezmu si tě, až budeš mít sedmdesát kilo. Protože jsi jako blecha. A já si blechu nevezmu.“
Znovu přikývla a zavřela oči.
Dnes je to již pět let. Máme tři nezbedníky a já se cítím velmi šťastný. Svatba se konala rok po propuštění Sanny z nemocnice. Ve svatebních šatech vážila i s kyticí sedmdesát jedna kilo.
Hlasité předčítání