Na opuštěném parkovišti za nákupním centrem stál vůz. Stál si tam mlčky užíval doteky světla pouličních lamp.
Starý Passat, tmavě modrý, lakem, který zažil lepší časy a zaprášenými okny, která značí, že zde již delší čas stojí.
Starý motor tiše sténal. Zdálo se, že má co říci.. V tichu večera to znělo jako vzdálené vrčení zvířete, které se nechce nechat chytit.
Nikdo neseděl uvnitř. Dveře byly zamčené, světla hladila tmu a rádio zpívalo tichou jazzovou melodii.
Zdálo se, jako by auto čekalo. Ale na koho? Nebo na co?
Strážník Marek, který měl noční směnu, si toho všiml při obchůzce.
Přistoupil blíž, opatrně, s rukou na vysílačce. Nahlédl dovnitř.
Na sedadle spolujezdce ležela stará fotografie — muž a žena, objímající se u moře.
Pod ní ručně psaný vzkaz: „Odpusť mi, že jsem si na to nepřišel dříve.“
Marek se rozhlédl. Parkoviště bylo prázdné. Jen to auto, které dýchalo svým vlastním rytmem.
Zavolal odtahovku, ale než dorazila, motor se utišil se stejnou záhadou, která celý tento okamžik doprovází. Rádio také utichlo. Světla zhasla.
Jako by se nic nestalo, Passat stál tiše, jako každý jiný vůz.
Jen Marek věděl, že to auto mělo příběh. A že někde v noci někdo odešel — možná navždy.
Mivo 26.8.2025
Hlasité předčítání