Proto ten plán. Na třetí planetě žila mezi kořeny kapradin malá zvířátka s horkou krví, dlouhými čenichy a velkýma, vyděšenýma očima. Byla to zvířátka noci, protože den patřil těm velkým. Vaar spočítal, že pokud uvolníme den, za šedesát až sedmdesát milionů let se z jejich potomků s pravděpodobností necelých čtyř procent vyvine druh schopný otázky. Čtyři procenta. Na tuhle sázku jsme vsadili celý jeden svět.
„Pozorovatelka má právo na námitku,“ řekl Ohelt. „Do zápisu.“
Postavila jsem se. Všimla jsem si, že se mi chvějí prsty, a schovala jsem je do rukávů, což byl gesto, které jsem odkoukala od jednoho malého opeřeného tvora na březích dolního toku velké řeky. Říkala jsem mu Kaštan, podle barvy, kterou na jeho peří nikdo jiný nerozlišoval. Ne jemu konkrétně, samozřejmě. Kaštanů bylo za ty miliony let mnoho; každý žil pár let, každý zemřel a každý zanechal další. Ale pro mě to byl pořád jeden a tentýž, jako když se díváte na řeku a voda v ní je pořád jiná, a vy přesto říkáte, že je to tatáž řeka.
„Nemám vědecké námitky,“ řekla jsem. „Výpočty jsou správné. Vaar je vždycky má správně, je to jeho jediná vada. Mám jen jednu otázku. Kdo z nás byl dole?“
Ticho.
„Myslím fyzicky. Kdo z vás stál na tom břehu, když přichází večer a vzduch voní tlejícím listím a těmi malými bílými květy, které teprve nedávno vynalezly barvu? Kdo z vás viděl, jak si opeřený lovec před spaním čistí peří, jedno po druhém, se soustředěním, které bych přála naší radě?“
„Šest-Tichých,“ řekl Ohelt mírně, „sentiment není argument.“
„Já vím. Ale vy jste mi nedovolili žádný jiný.“
Vaar se ke mně naklonil. Měl velmi tiché oči, ten matematik; viděla jsem v nich, že ho to taky bolí, jen to umí přepočítat na něco snesitelnějšího. „Víš, co je na tom nejhorší?“ zašeptal. „Že pokud to vyjde, ti noví se nikdy nedozvědí, komu vděčí. A pokud to nevyjde, nikdo se nedozví, koho jsme zabili zbytečně.“
„To nezní jako nejhorší. To zní jako definice dobrého skutku.“
„Nebo dokonalého zločinu.“
„Na tom rozdílu,“ řekla jsem, „už dlouho nikdo z nás netrvá.“
Hlasovalo se. Já jsem se zdržela, což je u nás forma odporu tak zdvořilá, že ji nikdo nezaznamená. Návrh prošel. Ohelt pak pronesl řeč o odpovědnosti civilizací vůči budoucnosti, o tom, že každá zahrada vyžaduje prořezávání, a o tom, že dějiny jsou text, který je třeba občas upravit, aby dával smysl. Byla to dobrá řeč. Dobré řeči se drží daleko od míst, o kterých mluví.
