Rada zasedala na oběžné dráze kolem pátého, plynného světa, protože nikdo z nás nechtěl rozhodovat o planetě, na kterou je z okna vidět. Je to stará zásada. Rozsudky se mají vynášet z dálky, jinak se do nich přimíchá soucit, a soucit je, jak říkával můj učitel, nejdražší ingredience v dějinách vesmíru.
Jmenuji se Šest-Tichých-Odpolední. Ve vaší řeči by to znělo poeticky, v naší je to spíš úřední označení, něco jako pořadové číslo s nádechem melancholie. Byla jsem pozorovatelka. Strávila jsem u třetí planety čtyři miliony let, což je i na naše poměry dlouhá směna, a za tu dobu jsem se naučila jednu nepříjemnou věc: když se na něco díváte dost dlouho, přestane to být předmětem a začne to být sousedem.
„Návrh zní jednoduše,“ řekl předsedající Ohelt a jeho hlas se rozlil sálem jako sirup, který si je jistý svou sladkostí. „Železný asteroid, průměr deset kilometrů, dopad do mělkého moře u rovníku. Uhličitany, síra, prach. Zima na několik desítek let. Velcí obratlovci neprojdou. Malí ano. Pro zápis: nejde o zničení. Jde o redakci.“
„Redakce,“ zopakovala jsem. „To je krásné slovo pro škrtnutí sto šedesáti milionů let.“
„Sto šedesáti milionů let opakování,“ opravil mě matematik Vaar, který měl tu nepříjemnou vlastnost, že měl obvykle pravdu. „Šest-Tichých, viděla jsi ty záznamy. Mají zuby, mají peří, mají dokonce slušné mozky, ale za celou tu dobu se ani jeden z nich nepodíval na hvězdy jinak než jako na světla, která nejdou sníst.“
„To platí i o polovině naší administrativy.“
Sálem prošel zvuk, který u nás nahrazuje smích. Připomíná praskání ledu na jaře. Ohelt se nesmál. Předsedající se nesmějí; mají to v popisu práce.
Musím vysvětlit, proč jsme to chtěli udělat. Jinak budu vypadat jako ti, kdo vraždí z nudy, a my jsme vraždili z osamělosti, což je, uznávám, jen o málo ušlechtilejší motiv.
Jsme staří. Tak staří, že jsme zapomněli, jak jsme začínali, a archivy, které o tom kdysi vypovídaly, jsme sami opatrně zničili, protože nás jejich obsah zahanboval. Za tu dobu jsme prohledali velký kus galaxie. Našli jsme život téměř všude, kde měl alespoň trochu vody a trochu trpělivosti. Bakterie. Rohože řas. Moře plná něčeho, co se vlní a polyká. Na několika světech dokonce tvory, kteří stavěli. Ale nikde, opravdu nikde, jsme nenašli nikoho, kdo by se zeptal proč.
Ne „jak“. To se ptají i mravenci, svým způsobem, když hledají cestu kolem kamene. Ale „proč“, ta drzá, zbytečná, nádherná otázka, která nepřináší potravu ani potomstvo, jen nespavost. Byli jsme jediní, kdo ji kladl, a ptát se sám sebe je po několika stech milionech let jako hrát šachy v zrcadle. Vždycky vyhrajete. Vždycky prohrajete. Nikdy vás to nepřekvapí.
