Požádala jsem o poslední sestup. Dostala jsem ho; pozorovatelům se nic neodpírá, protože nikdo jiný jejich práci nechce dělat.
Přistála jsem za soumraku na tom břehu, který znám lépe než vlastní domovinu. Řeka byla široká a líná, hnědá jako čaj, který jste ještě nevynalezli. V dálce se pásli rohatí obři, těžcí a spokojení, a jejich mručení se neslo nad vodou jako hluboký, nekonečný akord. Nad hlavou kroužili létající ještěři s křídly z kůže, napjaté jako plachty. Všechno to bylo přesně takové, jaké to bylo vždycky, a v tom byl celý problém. Tento svět byl hotový. Byl dokonalý tak, jak je dokonalá uzavřená místnost.
Kaštan seděl na kmeni vyvráceného stromu a čistil si peří. Když mě uviděl, ztuhl, natočil hlavu a sledoval mě jedním okem, zlatým, s černou svislou zornicí. Nebál se. Za ty miliony let si jeho rod zvykl na podivnou šedou postavu, která se občas objeví, nic nesní a zase zmizí. Možná mě měli za počasí.
Sedla jsem si do bláta kousek od něj.
„Mám ti něco říct,“ řekla jsem. Neslyšel mě, samozřejmě; neměla jsem zapnutý překladač, protože nebylo co překládat. Mluvila jsem kvůli sobě. „Za devět let tady bude světlo, které tě oslepí, a pak tma, která potrvá déle, než tvůj rod dokáže vydržet. Neuděláš nic špatně. Nikdo z vás neudělal nic špatně. Jen jste se nikdy nezeptali, k čemu jste, a my jsme se rozhodli, že to je důvod.“
Kaštan si dál čistil peří. Jedno z nich mu vypadlo, malé, zahnuté, na okraji o odstín tmavší. Spadlo do bláta mezi nás.
„Víš, co je zvláštní?“ pokračovala jsem. „Možná jsi z nás dvou ten moudřejší. Neptáš se proč, a jsi šťastný. My se ptáme pořád, a podívej, kam nás to dovedlo. Sedím v blátě na cizí planetě a omlouvám se ještěrovi.“
Zvedl hlavu. Na obzoru vycházela první večerní hvězda, a on se na ni díval. Dlouho. Déle, než bylo nutné. Pak tiše, zvláštně zacvrlikal, zvukem, který jsem za čtyři miliony let nikdy neslyšela.
Pravděpodobně v tom nic nebylo. Pravděpodobně zahlédl hmyz. Vaar by mi spočítal, s jakou přesností v tom nic nebylo.
Zvedla jsem to peří a vzala si ho s sebou.
Asteroid jsme navedli o devět let později. Sledovala jsem to z lodi, i když jsem nemusela. Byl to železný kámen, tmavý a nehezký, a když vstoupil do atmosféry, rozžhavil se do běla a na okamžik byl nejjasnější věcí, kterou ta planeta kdy viděla. Pak dopadl do mělkého moře u rovníku a zvedl se oheň, a po ohni prach, a po prachu ticho, které se rozlilo po celém světě jako inkoust do vody. Ohelt měl pravdu v jednom: z orbity to opravdu vypadalo jako redakční zásah. Čisté. Promyšlené. Jedna škrtnutá kapitola.
