Říkají tomu, co se stalo, nehoda. Kosmická smůla, náhodný kámen v náhodném čase. Někteří z nich píšou, že bez té katastrofy by nikdy nevznikli, a děkují vesmíru, slepé náhodě, osudu, svým bohům. Nikdo neděkuje nám. A to je správně. Kdo škrtá cizí kapitoly, nemá dostat jméno v tiráži.
Ale někdy v noci, když jejich signály šumí v přijímačích jako déšť na listech kapradí, vytáhnu z pouzdra jedno malé zahnuté peří, na okraji o odstín tmavší, a podržím ho proti světlu jejich mladé, neklidné hvězdy. A ptám se. Protože to je jediné, co jsme se za celou tu dobu opravdu naučili: že otázka, kterou jsme tak dlouho hledali u druhých, nás nakonec našla sama. Zda jsme měli právo. Zda to stálo za to. A zda se tehdy, na tom vyvráceném kmeni nad hnědou řekou, nedíval na hvězdu někdo, komu jsme jen nedali dost času, aby se zeptal nahlas. ■
