„Sociální kontakt je pro homo sapiens sapiens velmi důležitý.“
„Co vám dává zákon?“
„Řád. Jistotu. Bezpečí.“
„A co volnost?“
„Volnost?“ podivím se.
„Jako třeba rozhodnout se sníst dnes ráno k snídani něco jiného, než obvykle. Omluvit se v práci a místo toho zůstat doma, roztáhnout závěsy a otevřít okna, pustit vzduch dovnitř. A pak pustit sebe ven za tím vzduchem; na louky, do hor, k jezeru. Běžet bosej vysokou trávou, šplhat po stromech a z tý vejšky dohlídnout až do města a zkusit najít to mrňavý okýnko svýho bytu mezi miliardama jinejch. Pískat si a tančit, ať už tě někdo vidí nebo ne. Neposlouchat ty pitomý rádiový slečny, protože jsou tu beztak jen proto, abychom se chovali jako tupej dav. Protože tupej dav je daleko zvládnutelnější než dav lidí, co přemýšlej za sebe.“
„To se mi nelíbí. Rádiové slečny mají vždycky…“ namítnu.
„Pravdu?“ doplní mě.
„Ano.“ přitakám.
„I když nic neříkají, třeba jako teď?“ zvedne jedno obočí.
„Cože?“
„Nechávaj nás čekat. Pozorují, co se mezi náma děje.“ špitne.
„Proč by to dělali?“
„Mám teorii. Vy jste uchazeč a já jsem vybranej. U rádiový policie podle mě totiž můžou pracovat jenom lidi, co se dokážou řídit podle vlastního úsudku. Rádiová policie sice řídí rádiový slečny, sama ale podle mě svý slečny nemá.“
„Nemají slečny?!“ hrkne ve mně.
„Řek bych, že ne. Ale nemějte strach, 88888, teď vám to bez nich jde docela dobře. Já už slečny neposlouchám nějakou dobu, možná proto si mě vyhlídli a testujou, jestli jsem ten správnej. Nejsem, to vy musíte vyhrát. Proto zkuste přemejšlet chvíli sám. Přestaňte jenom opakovat fráze rádiovejch slečen.“
Chvíli nad tím přemítám a potom kývnu. Za zkoušku nic nedám.
„Proč chcete bejt u rádiový policie?“ zeptá se znovu.
Vyřadím z odpovědí to, co mi říkaly slečny, a dopátrám se překvapivého výsledku.
„Aby všichni pochopili, že jsem v něčem opravdu dobrý. Nechci být jen jeden člověk v davu. Dokážu toho víc.“
„Výborně, konečně se k něčemu dostáváme.“ zatleská mi.
„Čím chcete být vy?“ ptám se jeho.
„Já už jsem vším, čím jen můžu chtít být. Okolnosti nejsou důležité.“
„Cože?“
„Jsem sám sebou.“
„To je povolání?“
„Ale, prosímvás, radši to nechte bejt, jo? Na tohle ještě přemejšlíte moc krátce.“ mávne rukou, což se mě poněkud dotýká, ale probíhající debata mě zajímá až příliš na to, abych ji zlostně přeťal.
„Jaký máte vztah k rodičům?“ táže se po pár vteřinách ticha.
„Neutrální.“ pokrčím rameny.
„A vztah rodičů k vám?“
„Jak to mám vědět? Nepovídáme si.“ kroutím hlavou.
„Takže převážná část vaší identity byla vychována slečnami?“
„A čí nebyla? Vždyť jsou v naší hlavě od narození.“ krčím obočí.
„Smím se zeptat na velmi osobní věc?“
Nevím, jakou velmi osobní věc bych tak mohl mít. Váhavě kývnu.
„Jak dlouho už vám rádiové slečny tvrdí, že jste muž?“
Nechápavě zamrkám. Potom pohledem sklouznu na svá ňadra a malé hebké ručky, které oproti jeho tlapám vypadají jako dlaně porcelánové panenky. Co má tohle znamenat?
Já jsem žena?
Rozkaz zní; zabijte svého soupeře.
Návrat rádiové slečny mi rozbuší srdce. Konečně! Ano! Jsou zpět! Sláva! Bylo to jako potápět se bez kyslíkové bomby; ta nejistota mě drtila jako obrovské mlýnské kameny. Usměju se.
Nápad – ★★★★☆
Tvůj příběh přináší skvěle vystavěnou dystopickou vizi, která sice staví na známých základech kontroly mysli, ale obohacuje je o velmi originální prvky. Zvrat s uvědoměním si vlastního pohlaví je naprosto nečekaný a dodává textu mrazivou hloubku. Závěrečná pointa s likvidací obou typů nepohodlných občanů je úderná a perfektně uzavírá celou nosnou myšlenku.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je od prvních řádků nádherně klaustrofobická a znepokojivá. Skvěle se ti podařilo vykreslit kontrast mezi sterilním, až fanatickým myšlením hlavní postavy a uvolněným, lidským přístupem rebela. Scéna v prázdné bílé místnosti působí tísnivě a náhlý přechod k brutálnímu násilí na konci vyvolává přesně ty silné emoce, které takový žánr potřebuje.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně a dynamicky. Stylisticky jsi na velmi dobré úrovni a umíš skvěle pracovat s jazykem postav, což pomáhá jejich charakterizaci. Dej si jen trochu pozor na interpunkci v přímé řeči (často ti chybí čárka před uvozovací větou) a na psaní spojení „jako by“ zvlášť, ale nenech se tím odradit, protože příběh jako celek plyne naprosto hladce a obsah suverénně vítězí nad drobnými chybkami.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem, protože máš nesporný talent vtáhnout čtenáře do děje a udržet ho v napětí až do samého konce. Tvá schopnost budovat dystopický svět a funkční pointu na tak malém prostoru je obdivuhodná. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělé nápady a tvůj vypravěčský styl je už teď velmi vyzrálý a poutavý.