Bylo mi přes třicet a všehovšudy jsem neměla nic. Nemyslím si, že úplně nic, jasně, měla jsem svůj byt, na který jsem zrovna doplatila úvěr. Taky práci, kterou jsem dělala už roky pořád stejně dobře. V kanceláři mě lidé měli rádi, zvali mě na všemožné večírky, ráda jsem se zapojila do jakékoliv konverzace. Co mi ale opravdu chybělo, bylo štěstí.
Každý den jsem po příchodu domů z práce zůstávala sama. Sama jsem si připravovala večeři, sama jsem vařila oběd na zítra, sama jsem si otevírala láhev vína, ze které jsem bez sklenice upíjela, zatímco jsem si četla detektivky. Kdykoliv se v nějaké knize objevil nějaký pěkný muž, který zachránil nebohou ženu, udělala jsem do prázdnoty svého bytu mé klasické: Ach.
Bylo to už let, co jsem měla nějaký vztah a vážně jsem toužila po nějakém dalším. Jenomže to prostě nepřicházelo ani když jsem tomu chodila naproti skrze různé seznamky. Většinou se z toho vyklubal nějaký pitomec a já pak zase večer pila víno a plakala mezi stránky detektivek kdykoliv se na scéně objevil nějaký sexy detektiv.
Jednoho dne jsem přišla do práce. Bylo to těsně před svátky. Ani jsem si nestihla zapnout svůj počítač, když mě šéf vyzval, abych s ním odešla do zasedačky. Nechápala jsem, o co může jít, a tak jsem ještě prohodila nějaký ten vtip. Nikdo ze spolupracovníků se ale ten den nezasmál, což mě znervóznělo. Šéf měl něco k čtyřicítce. Muž, který nosí drahé polo trička, je neuvěřitelně cynický, až to člověku někdy leze krkem, má ustupující vlasy a zapadlé oči. V kombinaci s ostrým nosem a malou bradou ve mně vždycky budil pocit, že se bavím s nějakým hlodavcem. Ale jinak byl férový, to se mu musí nechat.
O to víc mě zaskočilo, když mi chladnokrevně oznámil, že jsem právě dostala výpověď na hodinu. Odstupné dostanu v další výplatě. A to bylo všechno. Deset let usilovné práce skončilo jednoduchým a suchým: „…v prosincové výplatě.“
Neuronila jsem ani slzu. Sbalila jsem si věci a ostatním řekla jen: „Tak čaute.“ Brečet jsem začala, až když jsem přišla domů. Bylo to hrozné. Vytrhli mě z jediného prostředí, kde jsem si myslela, že mám přátele. Které mi bylo útočištěm a útěchou před mojí neúnosnou samotou.
Ale dny na sebe nenechaly vůbec čekat. Samozřejmě, že jsem svátky prožila víceméně se zármutkem. O to víc, když jsem musela poslouchat moji stárnoucí mámu. „Už si konečně pořiď chlapa. Stárneš. Taky tloustneš. Nafukuje se ti zadek. Udělej si dítě, aby to nebylo tak zjevné,“ vedla si svou. Což mi moc nepomáhalo. O výpovědi jsem jí neřekla jen z toho důvodu, abych nemusela poslouchat další kázání.
Když se nad tím tak zamyslím, tak to vlastně byla i její vina, že jsem si nevěřila, a tak si nemohla nikoho pořádného najít. A hned po svátcích jsem jela natankovat. Těsně před benzínkou můj Ford těžce zakuckal, zacukal sebou, až mě zabolelo za krkem. Vlasy mi zastřely výhled před sebe a já to málem napálila do auta přede mnou, které zrovna odbočovalo. Když jsem volant ukočírovala, auto se zastavilo a místo nastartování jsem jen slyšela kňučící startér a jinak nic. Samozřejmě, že jsem zablokovala celou dopravu. Místo pomoci se mi dostalo jen šílených nadávek. Říkala jsem si, že byly přece svátky, tak by na sebe lidé měli být trochu milí, ale opak byl pravdou. Musela jsem to auto odtlačit ke krajnici sama, což mi zabralo velké úsilí.
Hlasité předčítání
Nevím co napsat. Krása. Obsah. Styl moc se mi to líbí