Venku se rozhostilo podezřelé ticho, bystřím sluch, ale už žádné dupání, nazlobené supění ani žádné nařizování, jen meluzína si hvízdá v komíně. Je pryč? Že by to pro tentokrát vzdal? Určitě se objeví zas a je těžké odhadnout, kdy přitáhne, to, že přijde je víc než jisté. Nic jiného neumí. Pro tuto chvíli mě těší, že jsem mu neotevřel. Ale to není důležité, hlavní je, že odtáhl a přede mnou se otevřela chvíle svobody. Lehnu si na pohovku, zavřu oči a vychutnávám ten pocit. Je tak krásné ležet a hlavu mít jasnou, bez trápení, bez starostí, zhluboka dýchat a do sytosti se té svobody nabažit. Když pak otevřu oči, vezmu knihu a s náramnou chutí se pustím do čtení Marťanské kroniky od Ray Bradburyho, mám ji dočtenou k povídce Osadníci.
Pojednou se z venku ozvou kroky, zpozorním, odložím knihu a naslouchám. Že by se vrátil? Ale ne, jsou to jiné kroky, je jich víc. Kdo by, co by, snad se nebojím? Očima se chytám předmětů v místnosti a hledám v nich oporu. Jste tady se mnou, kdyby k něčemu došlo. K ničemu nedojde. Když nebudu chtít, nemůže k ničemu dojít. Otevírají branku. Slyším, jak jdou ke dveřím a berou za kliku. „Otevřete!“ zavelí hlas z venku.
Není to on, jsou jiní.
Se zatajeným dechem sám sobě předstírám, že neslyším, postávají, přešlapují, pokašlávají a sem tam mezi sebou prohodí slovo, slyším je, jako kdybych tam stál s nimi. Mají času dost. Jeden řekne: je doma. Zabuší na dveře a přidá k tomu: „Otevři, ty srabe.“
Když nebudu chtít, k ničemu nedojde.
Opatrně se kradu ke dveřím a naslouchám. Jsou tam, dávají mi najevo, že jsou si svou věcí jisti. Odemykám a pomaloučku pootevírám. Rázně se chopí skulinky, dveře se rozletí dokořán, dva muži vtrhnou dovnitř a hned si počínají, jako kdybych tu byl hostem já.
„Půjdeš nám otevřít muniční sklad!“ přikáže mi ten jeden.
„Ani mě nenapadne!“
„Nejsme tady od toho, abychom tě přesvědčovali,“ řekne ten druhý.
„A já tu nejsem od toho, abych otevíral muniční sklad. Běžte si vedle, ten je od toho.“
Jeden sáhne do kapsy pro notýsek, zalistuje v něm a podívá se na mě: „Seš Dobrman? Karel Dobrman.“
„Jsem. A co má být?“
„Tak se nás nesnaž zmást řečima, že nejsi od toho.“
„Vy mi nemáte co poroučet. Táhněte, odkud jste přišli, vy dva blbí bezdomovci.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Zápletka s absurdním rozdělením společnosti na ‘horníky a dolníky’ je skvělým a originálním satirickým prvkem, který textu dodává lehký kafkovský nádech. Myšlenka marného útěku před lidmi a hledání svobody v hlídání bezcenného harampádí je velmi nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Výborně pracujete s motivem deziluze, kdy hrdina zjišťuje, že před systémem a lidskou dotěrností vlastně nelze nikam utéct.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně jednou z nejsilnějších stránek této povídky; podzimní melancholie a pocit zmaru z textu přímo odkapávají. Pocity marnosti, klaustrofobie z nechtěného návštěvníka i absurdita úředního šimlu čtenáře okamžitě vtáhnou do děje a vyvolávají silné emoce. Velmi se mi líbí, jak vnější prostředí, jako je sychravý podzim a rozpadající se altán, dokonale zrcadlí vnitřní rezignaci hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je neobyčejně čtivý, má výborné tempo a vy vládnete bohatou, barvitou slovní zásobou, která přesně sedí k absurdnímu tónu vyprávění. Dialogy jsou svižné, přirozené a skvěle posouvají děj kupředu, přičemž scéna s úředníky je napsaná vyloženě mistrně. K absolutní dokonalosti chybí jen pečlivější korektura, jelikož se v textu objevují chybějící čárky v souvětích a drobné překlepy, ale skvělá stylistika a plynulost příběhu tyto neduhy hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jde o vyzrálý, literárně velmi silný text, který umně balancuje na hranici společenské satiry a existenciálního dramatu. Máte zjevný talent pro budování absurdních situací a vykreslení psychologie postav, což z povídky činí nevšední čtenářský zážitek. Pokud do budoucna zapracujete na drobných interpunkčních nedokonalostech, vaše tvorba snese srovnání s profesionálními autory. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský potenciál!