Přerušili komunikaci, stáhli se do sebe uraženi na nejvyšší možnou míru a začali hrát hru nikdo tu není, prolistovali kalendář, četli, pozorovali a zase jen listovali a zase četli. Já mezitím nedělal nic. Když ten vstupní part přehráli, viděl jsem a hlavně pochopil, že proti nim nic nezmůžu. Kývl jsem na jejich požadavek, souhlasil jsem, abych se jich co nejrychleji zbavil.
„Kde máte povolení?“
Předložili mi list častým překládáním značně již opotřebovaný. Stálo na něm strojopisem velkými písmeny: Povolujeme výše uvedeným dvěma mužům provést kontrolu muničního skladu. Výše uvedení muži nebyli vypsáni jmény, nýbrž načrtnuti v karikatuře, ta se lehko dala porovnat s originálem. Byli to oni, chlapci počmáraní. Vpravo dole bylo razítko zplnomocňujícího úřadu pro všeobecné i speciální zplnomocňování a podpis zplnomocňujícího úředníka, samozřejmě úplně nečitelný. Dobrá. Co se má stát, nechť se i stane.
„No, když chcete,“ řeknu odevzdaně, což vzbudí škodolibý smích.
„Omyl!“ zvolají oba. „Jestli my chceme nebo nechceme, není vůbec důležité, důležité je, co chceš ty.“
„Kdo? Já snad?“ zeptám se nevěřícně.
„Kdo jiný?“ směje se jeden a směje se jako druhý. „Kdo jiný než ty sám!“
„No to je mi novina.“
„Máme povolení, a ty musíš. Ale ty musíš, jako když chceš. My tu nejsme od toho, abysme tě k něčemu nutili, od toho jsou u nás jiní. Ty tu plníš nějakou povinnost nejen proto, že musíš, ale hlavně proto, že chceš.“
„Taková je tedy pravda?“
„A jakápak jiná?“ zasmáli se oba.
Kolem skladu bylo všechno v pořádku i vítr byl na svém místě, hvízdal na skuliny chatrče. Opatrně jsem odstranil pečetě a odemkl petlici i šedé plechové dveře. Sledovali, jak to dělám. Dveře zaskřípaly v závěsech, muži vyndali baterky a posvítili dovnitř. Do země zapuštěná betonová kobka byla plná harampádí: plechové umývadlo, děravý hrnec, jízdní kolo, z něhož trčí dráty, pneumatika, střepy, lucerna, kameninový hrnec vyztužený pletivem, děravé roury od kamen. Tohle že je munice? Muži se na sebe podívali a ten jeden řekl: „Je to jasné!“ Druhý pokýval hlavou, že si myslí to samé a hlasitě potáhl nosem. Podíval jsem se z jednoho na druhého, jsou si podobní, oba stejně vyškolení a vojenským drilem zformovaní.
„Naval pečetítko a klíče!“ nařídil mi ten první.
„No to teda nedám!“
Byli dobře vycvičení, silní, obratní a zkušení. Zkroucenou paži mi jeden tlačil vzadu na lopatky a druhý zkoumal pečetítko a klíče. Stál jsem v bezmocném nedůstojně poníženém předklonu. Muž se mi znenadání podíval zpříma do očí, jako kdyby se tázal, zda smí. Potěžkal pečetítko s klíčem, prudce se rozmáchl a hodil to co nejdál do křoví. Učinil jsem zoufalý pokus o vyproštění. „Pusť ho,“ řekl mírně muž a zahleděl se směrem, kterým klíče letěly, aby se ujistil, že zapadly hodně daleko, do ztracena. Sevření povolilo a já tím směrem vystartoval. Hnal jsem se bez rozmyslu vysokým podrostem poháněný svou zodpovědností, jak ten idiot. V tomhle něco najít je nemožné. Když jsem se ohlédl, muži už vybíhali z lesa a zkratkou přes oraniště uháněli ke vsi. Na dveře načmárali nápis: ZABAVENO a na petlici pověsili jiný zámek.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Zápletka s absurdním rozdělením společnosti na ‘horníky a dolníky’ je skvělým a originálním satirickým prvkem, který textu dodává lehký kafkovský nádech. Myšlenka marného útěku před lidmi a hledání svobody v hlídání bezcenného harampádí je velmi nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Výborně pracujete s motivem deziluze, kdy hrdina zjišťuje, že před systémem a lidskou dotěrností vlastně nelze nikam utéct.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně jednou z nejsilnějších stránek této povídky; podzimní melancholie a pocit zmaru z textu přímo odkapávají. Pocity marnosti, klaustrofobie z nechtěného návštěvníka i absurdita úředního šimlu čtenáře okamžitě vtáhnou do děje a vyvolávají silné emoce. Velmi se mi líbí, jak vnější prostředí, jako je sychravý podzim a rozpadající se altán, dokonale zrcadlí vnitřní rezignaci hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je neobyčejně čtivý, má výborné tempo a vy vládnete bohatou, barvitou slovní zásobou, která přesně sedí k absurdnímu tónu vyprávění. Dialogy jsou svižné, přirozené a skvěle posouvají děj kupředu, přičemž scéna s úředníky je napsaná vyloženě mistrně. K absolutní dokonalosti chybí jen pečlivější korektura, jelikož se v textu objevují chybějící čárky v souvětích a drobné překlepy, ale skvělá stylistika a plynulost příběhu tyto neduhy hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jde o vyzrálý, literárně velmi silný text, který umně balancuje na hranici společenské satiry a existenciálního dramatu. Máte zjevný talent pro budování absurdních situací a vykreslení psychologie postav, což z povídky činí nevšední čtenářský zážitek. Pokud do budoucna zapracujete na drobných interpunkčních nedokonalostech, vaše tvorba snese srovnání s profesionálními autory. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský potenciál!