Ti nejzatvrzelejší občané vysedávali v hospodě, kde měli svá vysezená místa a u piva držkovali, až se hory zelenaly. Když se napili, hráli svoje oblíbené hry, ta nejoblíbenější byla nasírání. Vejde přiopilý tlusťoch v kravatě, zůstane kvůli stabilitě rozkročmo stát s rukama v kapsách a rozhlíží se po lokále, kam by si přisedl. V tom k němu přiskočí filuta a šmik, ufikne mu plandající kravatu. Tlusťoch připitoměle zírá, a když mu dojde, že mu nad břichem kravata neplandá, vyvalenýma očima hledá, kdo to byl. Podezřelí jsou všichni. Naštěstí se jej ujme obratný vyjednávač, zavěsí se na jeho zatnuté pěsti a chlácholivě jej směruje k výčepnímu pultu a už do něj lije jednoho velkého panáka za druhým. Anebo jiná hra: Na dobíjenou. To se ten nejmenší přiopije a chce zřezat toho největšího, vyskakuje od stolu a vykřikuje: Pusťte mě na něj, já ho dobiju! Dotyčný určený k dobití má sto padesát kilo, ruce jako lopaty, odmávne trpajzlíka jako obtížný hmyz a dál klidně sedí rozvalený s lokty doširoka opřenými o stůl. Pusťte mě na něj! vyřvává ten čičinka v rozporu se skutečností, neboť jej nikdo nedrží. Podobně se hraje hra: Ještě krok a máš ji! Ty hry mě omrzely. Nanosil jsem si z hospody plné koše slov, ale doma ta slova ztratila barvu, vtip a břink, na dně zůstaly jen obhroublé výrazy, nahota syrového žití a pocit, že vše je marnost a veškeré snažení není nic než bušení do zdi. Mlácení prázdné slámy. Zrno se dobývá jinde.
Starostovi jsem řekl: „Nechte mě být, nic nepotřebuji, chci odejít.” Přemýšlivě se zahleděl úkosem do země. Stál jsem nad ním o dvě hlavy větší jako ten, kdo poroučí a viděl jsem, jak je mu zatěžko něco mi odepřít, když nad ním stojím. „Chci odejít,” řekl jsem jasně a nesmlouvavě. „Musíme se podívat, co ti dáme,” řekl se svým uhýbavým pohledem, stále se drže jednoho místa. Podíval jsem se důkladněji, ale ať jsem se díval sebepozorněji, viděl jsem tam to co on. „Co s tebou? Kam tě na zimu uklidíme?” „Nestarej se, starosto, klidně se na to vyser,” mínil jsem plebejsky, abych dal najevo, že se nad něj nevyvyšuji. „Hovno leda, něco ti najít musíme,” mínil starosta, aby předvedl, kdo má navrch. Říkal jsem si, že kvůli mému vlastnímu rozhodnutí se starat nemusí, ale přít se s ním nemělo smysl, byl služebně o dvě patra výš. „A víš co,” zvolal jsem rozverně a bodře mu uštědřil herdu do zad, „říké mi Kadle.” Někdy se ale dobře míněná bodrost zvrtne. Někdy bylo právě teď a starosta mě stejně bodře břinkl pěstí do břicha. Kopl jsem ho pod koleno. Zatančil tanec jednonožce a v nestřeženém okamžiku mě nabral zezadu. Přestal jsem se ovládat, popadl ho pod krkem a zvedl si ho k sobě. Starosta bezmocně kopal nohama, drápal mě rukama jako králík, prskal a chrčel, že mi dá do rypáku. Odhodil jsem ho na trávník očekávaje nový, vzhledem k jeho krátkým pažím, nějaký podlý útok. Sebral se, ale ničeho se už neodvážil, zloba v něm vzkypěla a kydal na mě: „Táhni do prdele, ty šumaři jeden pitomej.“ Čistí si montérky zamazané od trávy a jen bezmocně zlostně vyhrožuje: „Ty pudeš, prevíte zapráskaná, ty potáhneš. Teď už ti nepomůže ani svěcená.”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Zápletka s absurdním rozdělením společnosti na ‘horníky a dolníky’ je skvělým a originálním satirickým prvkem, který textu dodává lehký kafkovský nádech. Myšlenka marného útěku před lidmi a hledání svobody v hlídání bezcenného harampádí je velmi nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Výborně pracujete s motivem deziluze, kdy hrdina zjišťuje, že před systémem a lidskou dotěrností vlastně nelze nikam utéct.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně jednou z nejsilnějších stránek této povídky; podzimní melancholie a pocit zmaru z textu přímo odkapávají. Pocity marnosti, klaustrofobie z nechtěného návštěvníka i absurdita úředního šimlu čtenáře okamžitě vtáhnou do děje a vyvolávají silné emoce. Velmi se mi líbí, jak vnější prostředí, jako je sychravý podzim a rozpadající se altán, dokonale zrcadlí vnitřní rezignaci hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je neobyčejně čtivý, má výborné tempo a vy vládnete bohatou, barvitou slovní zásobou, která přesně sedí k absurdnímu tónu vyprávění. Dialogy jsou svižné, přirozené a skvěle posouvají děj kupředu, přičemž scéna s úředníky je napsaná vyloženě mistrně. K absolutní dokonalosti chybí jen pečlivější korektura, jelikož se v textu objevují chybějící čárky v souvětích a drobné překlepy, ale skvělá stylistika a plynulost příběhu tyto neduhy hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jde o vyzrálý, literárně velmi silný text, který umně balancuje na hranici společenské satiry a existenciálního dramatu. Máte zjevný talent pro budování absurdních situací a vykreslení psychologie postav, což z povídky činí nevšední čtenářský zážitek. Pokud do budoucna zapracujete na drobných interpunkčních nedokonalostech, vaše tvorba snese srovnání s profesionálními autory. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský potenciál!