Takové tedy bylo mé rozloučení.
A ten venku začal slídit hned, když mě přestěhovali. Myslel jsem si, že je to starostova pomsta, ale nebyla, nikdo se mi nemstil. V dokumentech, kterými mě na cestu vybavili, je uvedeno, že mě přemisťují proto, že jsem nedokázal srůst s jejich prostředím. Představuji si to, jako že mi tím prokazují laskavost, když mi dávají příležitost srůstat jinde. Ale o jejich laskavost já nestojím, já jsem rád, že stojím na vlastních nohou. Když mě z toho našeho starého otlučeného baráku stěhovali, zaslechl jsem z horního poschodí slabé, ale srozumitelné šeptnutí: „Domlouval se s vlaštovkami.” Uchoval jsem si z toho vzpomínku, v níž zůstávám váženým člověkem, který rozumí řeči ptáků. Ale proč to vzpomínat? Ten pošuk mi buší na dveře, slyším, jak obíhá altánek a zase zběsile tluče, dupe kolem tenkých stěn altánku a v jeho šlépějích se nachází obnažená hlína, zdupané listí, zašlapané rostliny, všude kolem otisky jeho škrpálů.
Bydlím v altánku v zahradě zarostlé trním, bydlím v polích, daleko za vsí, v obydlí s chatrnými stěnami, které propouští moc šelestů a zvuků zvenčí. Co je to za stánek klidu a odpočinku, když se musím míchat do věcí venku? Někdy vyběhnu ze sebe sama a běžím, běžím do dálky, chci se podívat z dálky, aby se nedaly rozeznat jednotlivé ubohosti. Zpočátku jsem si myslel, že mě kvůli roztržce se starostou jeho přívrženci horníci odsoudili k věčnému zatracení, k přemístění bez návratu, domníval jsem se, že po mně chtějí, abych se znovu stvořil k obrazu svému, ale ta moje přidělená práce není žádné zatracení, je to moje cesta ke svobodě. Hlídám starou betonovou kostku v lese. Mám tu službu rád a dělám ji s chutí, i když mi vadí, že musím vstávat už před šestou a plahočit se ranním chladem a mlhou dobré dva kilometry k chatrči v lese. Není to žádná namáhavá práce, stačí jen přijít a hlídat.
Lomcuje klikou a ramenem zkouší pevnost prkenných dveří, debil jeden, dveře jsou chatrné, obávám se, že je vylomí. Zabuší a zavolá otevři a buší znovu a znovu. „Vím, že seš tam, otevři!“ Je naštvaný a rozladěný, podupává a točí se dokolečka, aby si vstup do altánku ze země vydupal. „No tak, dej si konečně říct a otevři!“ snaží se změněnou taktikou vloudit. To víš že jo, reaguji vzdorovitě, tobě, prevíte, už nikdy neotevřu. Včera se usadil v pohodlném křesle a seděl v něm až do večera, jen oči mu hrály. Kroužil jsem kolem něj, tloukl knihou o stůl, zakopával jsem o jeho natažené nohy, tropil jsem hluk, abych mu dal srozumitelně najevo, co si o jeho sezení v mém křesle myslím. Ale on předstíral, že se ho to netýká. Až hlad ho vyhnal do syrové podzimní noci. Zlom vaz, řekl jsem mu na cestu. Mám důležitou a velmi zodpovědnou práci a musím se vyspat. Co by to bylo za službu sedět tam nevyspalý, k dřímotě náchylný? Už samotné pomyšlení, že jako hlídač usínám, je pro mě nepřijatelné. Byl jsem poučen, že po příchodu ke skladu musím zkontrolovat pečetě. To udělám a pak sedím v chatrči a škvírami pozoruji, co se kolem podzemního skladu děje. Nic se neděje. List po listu ve větvích ševelí, padaje k zemi a lesní zvířátka hopkají, hlavně veverky, potvůrky mrštné. Těm je mezi lískovými keři hej. Před odchodem pro jistotu prohlédnu pečetě, odemknu, pootevřu, co jen dovolí pečetě a petlice s visacím zámkem, dveře přirazím, abych měl jistotu, že je zavřeno, zamknu v chatrči vítr, který nestačil škvírami uniknout a jdu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Zápletka s absurdním rozdělením společnosti na ‘horníky a dolníky’ je skvělým a originálním satirickým prvkem, který textu dodává lehký kafkovský nádech. Myšlenka marného útěku před lidmi a hledání svobody v hlídání bezcenného harampádí je velmi nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Výborně pracujete s motivem deziluze, kdy hrdina zjišťuje, že před systémem a lidskou dotěrností vlastně nelze nikam utéct.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně jednou z nejsilnějších stránek této povídky; podzimní melancholie a pocit zmaru z textu přímo odkapávají. Pocity marnosti, klaustrofobie z nechtěného návštěvníka i absurdita úředního šimlu čtenáře okamžitě vtáhnou do děje a vyvolávají silné emoce. Velmi se mi líbí, jak vnější prostředí, jako je sychravý podzim a rozpadající se altán, dokonale zrcadlí vnitřní rezignaci hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je neobyčejně čtivý, má výborné tempo a vy vládnete bohatou, barvitou slovní zásobou, která přesně sedí k absurdnímu tónu vyprávění. Dialogy jsou svižné, přirozené a skvěle posouvají děj kupředu, přičemž scéna s úředníky je napsaná vyloženě mistrně. K absolutní dokonalosti chybí jen pečlivější korektura, jelikož se v textu objevují chybějící čárky v souvětích a drobné překlepy, ale skvělá stylistika a plynulost příběhu tyto neduhy hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jde o vyzrálý, literárně velmi silný text, který umně balancuje na hranici společenské satiry a existenciálního dramatu. Máte zjevný talent pro budování absurdních situací a vykreslení psychologie postav, což z povídky činí nevšední čtenářský zážitek. Pokud do budoucna zapracujete na drobných interpunkčních nedokonalostech, vaše tvorba snese srovnání s profesionálními autory. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský potenciál!