Ale to já jen tak k zamyšlení na začátek.
Měl jsem s ní tedy schůzku v pět odpoledne v podzemním parkovišti obchodního domu Kometa. Jak řekla, tak se i stalo. Ehm. Pardon. Pro ty, kteří si nás třeba naladili až teď: vykládám příběh, který se mi zrovna děje. Randím s jednou opravdu skvělou ženou. A tohle jsou mé poznatky.“ Odkašlal si.
„Ukázala na černý Mercedes, který stál kousek u podzemního vstupu do obchoďáku. Zmáčkla knoflík, rozsvítila se mu světla, a podala mi klíč. Kývla hlavou, ať se posadím na místo řidiče. Nejspíš usoudila, že jsem trochu nejistý. Popravdě? Byl jsem nejistý. Určitě jsem tak i vypadal. Musel jsem tak vypadat, moji šakalové! Ale co naplat.
Přišlo mi podivné, že se posadila dozadu, ale neříkal jsem na to nic. Zadní skla byla potemnělá, nešlo skrze ně vidět. Nejspíš potřebovala soukromí, napadlo mě.
Vyjeli jsme k jedné prosklené budově na druhém konci města. Sdělila mi, že máme půl hodiny. Ať to prý vezmu po vedlejší třídě, protože na hlavní bývají zácpy. Sotva jsem projel pár ulic, zase si to rozmyslela a chtěla po hlavní třídě. Tam jsem taky projel pár ulic, načež mi zase řekla, ať jedu kolem doků.
Já zase vykládal o tom, že jsem za svůj život potkal jen pár ženských, ale že žádná z nich nevypadala tak skvěle, jako ona. A víte vy co? Vrátila mi to. Řekla mi, že taky rozhodně nejsem k zahození. Navigovala mě trochu podivně. Mě to však bylo jedno. Vlastně jsem to ani nevnímal. Autem se linula vůně jejího parfému. Přišlo mi, jako by to tam všechno bylo tou vůní doslova nasáté. Obyčejně by mi to vadilo, ale teď? Teď vůbec!
Zničehonic mi přikázala, ať zastavím a otočím se. Že prý je to tam podle jejího telefonu ucpané, a moc se mi za to omlouvá. Vypadala nervózně.
Když jsem celé auto otočil, nařídila, abych zastavil. Za námi voda, všude smrděly ryby, ale kolem dokola nikdo nebyl. Zašeptala mi do ucha, že si potřebuje odskočit. Ať prý otevřu zadní kufr, abych se nedíval do zpětného.
Tak moc mi z toho hlasu přímo u mého ucha projela husí kůže po zádech, že jsem to prostě udělal. Otevřel se zadní kufr, ona vystoupila, a já čekal. Zapnul jsem rádio, uvažoval, jak vám o tom budu vyprávět, a prostě a jednoduše čekal.
Trvalo to asi pět minut. Nasedla do auta, zkontrolovala hodinky a byla naštvaná, že jedeme pozdě. A tak jsem jel jako prase přes hlavní třídu. A víte vy co? Nikdo tam nebyl. Dalo se tam projet úplně v pohodě. Já si to celou dobu taky myslel, ale nechtěl jsem jí do toho skákat. Však víte, neznal jsem ji a nevěděl, jestli dá na názor někoho jiného nebo jak to vlastně má. Mohla mít zažito cokoliv.
Hlasité předčítání