Pak mě pustili a zmizeli do zrcadla,protože se otevřely dveře od podkroví a vešel Rogas.
Uviděl,jak tu sedím zhroucená na zemi a šel ke mě,podřepl a zeptal se:,,Co se ti stalo?”
Chtělo se mi brečet a nedokázala jsem odpovědět na jeho otázku,nevím,co se mi stalo?Byla jsem zmatená tím vším,co jsem se dozvěděla a co jsem prožila tuto noc,bylo mi smutno a tak moc těžko!Dívala jsem se na něho takto zblízka a přemýšlela,co mám říct?”
Zeptal se:,,Ty se mnou dneska už nemluvíš?Snad se zlobíš,že jsem odešel a nechal tě tu samotnou?”
Objal mě a zašeptal:,,Mluv se mnou prosím,jsme tu přeci už naposled!”
Ale bylo pro mě těžký promluvit,vadí mi,že odjede a mě tu nechá!Ptala jsem se sama sebe,mají stíny pravdu,že tu jsem jen kvůli němu?Jedna já ve mně říká,že to tak je,ale druhá říká,že to tak není!A ani vlastně nevím,komu mám věřit,tomu čaroději,nebo stínům?Nechám to zatím být a budu tu s Rogasem,mám ho ráda,i když jen tak na půl!Jsem ze všeho už moc unavená a v jeho objetí se mi líbí!
Přála bych si zapomenout na to na všechno,na znamení,na čaroděje,na tu za zrcadlem,na všechny stíny a duchy i na Děsmana!Přeju si tu být jen tak bez paměti pro tohoto jediného,který mě drží právě v náručí a přeju si,aby mě už nikdy nepustil a ochránil mě od všeho i od všech!Ani se mi nechtělo od Rogase zmizet a probudit se doma…
Hlasité předčítání