Nikdy, jsi totiž mnohem lepší než on, to je jasný.
Jenže tehdy, v těch chvílích po probuzení ti dojde, že to není až tak nereálný.
Že klidně jako on skončit můžeš. Že je jenom jedna kosmická síla, co tě od něj dělí: tvoje vlastní vůle k životu. Jo, ty sám jsi posledním článkem řetězu. Jenže proč žít, když jsi ztratil povědomí o svý ceně. Všechno, co sis o sobě kdy myslel, je úplně jinak. Včera jsi letěl ke hvězdám a dneska přišlo odhalení: jsi místo vesmírný sondy jenom odhozená palivová nádrž, co shoří v atmosféře. Neřízená střela, letící bojovou zónou. Nemáš cíl, nemáš směr, nemáš nic, jen vědomí, že sám proti sobě nic nezmůžeš, a tvoje vůle vyletěla někam oknem směrem na sever, kde jí nečeká než mráz a udušení.
Přetrpíš dopoledne, v poledne posnídáš a v lepším případě odpoledne vykoukneš z okna na život, tekoucí ulicema. Maminky s kočárkama, děcka na hřišti, důchodci na procházce. Jedni život pěstujou, druhý vychutnávaj a třetí za něj orodujou. A ty, ty jen stojíš a doufáš, že zmizíš, protože všechny motivace, co ti pod tebou kdy měli nebo maj jsi přežil.
Nejsi nic, jenom prach z toho, cos kdy byl.
A pak přijde večer.
Večer, kdy sleduješ dávící se Slunce, přibarvující si k obrazu svýmu tu netečnou všudypřítomnost vyžilosti, pastor, co káže o konci vysvobození.
Zatípneš další cigaretu, dopiješ kafe a dál civíš na ten obraz definitivní pomíjivosti.
Toužíš, aby přišel někdo, kdo tě z tohohle šílenýho stavu vysvobodí. Modlíš se, aby se rozezvučel zvonek a za ním stál dokonalej člověk, co ti nese zpátky tvojí vůli k přežití, kterou chytil někde po cestě ze severu. Představuješ si, že si spolu sednete, všechno proberete, a ty zjistíš, co dělat a kam jít.
A najdeš způsob, jak nepokračovat v týhle rutině zbytečnosti.
Jenže nikdo nepřijde.
Nikdy.
Jsi tu jen ty, tvůj stín a pár panelových stěn pamatujících Husáka.
Přitom to není tak úplně pravda. Nejdřív jsem myslel, že blázním, když jsem jednoho takovýho večera ve svým houpacím křesle po babičce našel chlápka v obleku, co kouřil doutník. Chtěl jsem na něj zařvat, ať vypadne, že zavolám policajty… možná po něm něco hodit… Jenže z něj vyzařoval takovej divnej pocit… vážnosti? Autority? Bezprostřednosti? To, co ve vás vzbudí některý učitelé, kazatelé anebo politici s našlápnutou dráhou diktátora.
Jednou jsme takhle měli ve škole chlapíka z tajný služby, co nám přednášel o svý práci a snad nás i trochu verboval. Než vešel do místnosti, panovala standardní zábava, což ve středoškolský třídě odpovídá hluku intenzity koncertů Deep Purple a konverzaci inteligence a užitečnosti obsahu pseudohumornejch televizních talkshow o vaření. S prvním krokem, co ten chlápek udělal do místnosti, se všechno změnilo. Najednou nastalo totální ticho. A všichni, každej jeden z nás na něj upíral zvědavě oči – ne jako když narazíš na někoho s alobalovou čapkou na zastávce autobusu, spíš jako kdybys tamtéž potkal uniformovanýho generála. A přitom měl sotva metr sedmdesát a usmíval se. Ale něco v něm, nějakej genius personae, nám celou dobu bránilo chovat se jako puberťáci a naopak nás nutilo zajímat se o jakejkoliv shit, kterej by nám chtěl prodat. Ať už to měla bejt obecná teorie relativity nebo předražený hrnce.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj příběh přináší velmi zajímavý existenciální přesah a motiv moderního faustovského paktu zasazeného do kulis obyčejného paneláku je zkrátka skvělý. Myšlenka, že se lidé stávají ‘duchy v betonu’ kvůli sociální izolaci a apatii, je nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Filozofická kritika společnosti skrze motiv Jericha je sice místy trochu povědomá, ale do celkového konceptu výborně zapadá a dává textu hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
V této kategorii text naprosto exceluje, protože se ti podařilo dokonale a hmatatelně zachytit dusivou, melancholickou náladu hlavního hrdiny. Popisy ‘sociálního Černobylu’ a panelákové šedi jsou velmi sugestivní a čtenáře okamžitě vtáhnou do hrdinovy deprese. Emoce působí naprosto uvěřitelně a přítomnost Lucifera dodává ději příjemně mrazivý, až surreálný nádech, který tě nepustí až do konce.
Provedení – ★★★☆☆
Zvolená obecná čeština k vypravěči skvěle sedí a text je díky ní plynulý a čtivý. Dialogy jsou však občas příliš šroubované – filozofické úvahy by zněly lépe, kdyby byly podány přirozenějším, méně akademickým tónem, zvlášť u muže v zanedbaném županu. Dej si také pozor na překlepy, chybějící interpunkci a občasné hrubky (např. ‘milý společníci’, ‘s ti mihne’), i když obsahově má text obrovskou sílu a tyto drobnosti lze snadno vychytat při korektuře.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibnou a atmosférickou povídku, která ukazuje tvůj cit pro psychologii postav a budování tísnivého prostředí. Ačkoliv by text snesl mírné proškrtání v dialogových pasážích a pečlivější jazykovou korekturu, tvůj autorský hlas je silný, poutavý a originální. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý talent pro zachycení temnějších stránek lidské duše a moderního života.