Vůbec ani trošilínku jsem se nepral s Rampepurdou, ačkoli ona sama začínala. Ale pravil jsem jí jemným hlasem: „Milá Kristýno, nech mě být, já tě taky nechám.“
Sám od sebe jsem cvičil na housle a zkoušel jsem nátryl[19] i dvojhmaty, snažil jsem se hrát, aby to nevrzalo, a tatínek to slyšel v krámě a bručel si spokojeně.
Čas od času jsem chodil do kvelbu a zdravil jsem zákazníky silným hlasem, až mne jedna selka pochválila, že jsem dobře vedený. Tatínkovi se to líbilo, pročež jsem dával počestnost čím dál silnějším hlasem, až tatínek pravil, že nemusím tak děsně řvát. Taky jsem pomáhal v krámě a jeden pán pravil: „Takový špunt, za pultem ho není vidět, a už se má k světu.“
Ve škole jsem seděl rovně, ani trošku jsem se nevrtěl a měl jsem ruce na lavici. Dával jsem bedlivě pozor a pořád jsem se hlásil. Mluvil jsem s Pátou Karlem laskavě a Čeněk Jirsák to slyšel a příšerně se šklebil, jako že jsem šplhoun. A Zilvar pravil, že se mnou nic není, a já jsem pravil, že už s ním nebudu chodit, jelikož jsou na něho samé stížnosti.
I chodil jsem pomalu a spravedlivě, koukal jsem se ctnostně, jelikož jsem chtěl být neobyčejně hodný a ze všech nejhodnější. Každého večera jsem zpytoval své svědomí, jestli jsem už nejhodnější, a pořád se mně zdálo, že ještě nejsem nejhodnější a že se musím ještě velice cvičit v hodnosti. A když jsem potkal paní Soumarovou, tak jsem zařval „rukulíbám“ takovým strašlivým hlasem, že se všichni obraceli.
Jednou tatínek pil kafe, a když dopil kafe, tak postavil hrnek na své místo a pravil: „Matko, ten náš Péťa se mně nechce líbit. Není nějak marodný, že ho není slyšet?“
Maminka odvětila: „Že by mu něco bylo, to mu zas není, vždyť mu dobře šmakuje.“
„Mně se zdá, že něco provedl a teď se bojí, že to praskne,“ pravil tatínek.
Ale já jsem nic neprovedl a taky nic neprovedu, ačkoli bych toho mohl provést habaděj. Mohl jsem odtáhnout vozejk s ovocem, co patří Kozí Kuncce, jak mne naváděl Zilvar z chudobince, a pustit ho z kopečka dolů, ona by děsně řvala. Jelikož se nikdo nedíval. Mohl jsem provést ještě jinší věci, ale já naschvál nic neudělám, kdyby nevím co, jelikož jsem si vzal do hlavy, že budu ze všech nejhodnější.
Jak jsem nýčko litoval, že jsme prohejřili peníze, které jsme si ušetřili na cestu do Itálie! Já jsem nechtěl, ale Éda Kemlink pořád naváděl, abysme si koupili kapsle, že prý neubude. Tak jsme si koupili kapsle a Éda pravil, že nýčko nás těch pár krejcarů nevytrhne, a tak jsme si koupili detektývku Vražda v pancéřové skříni, cucavou štangličku a svatojanský chleba a pak jsme šli na přátelský zápas Soumarova jedenáctka proti Letní hosté komb. Úředníci Heřmanovy továrny. Tak když teď přijede cirkus, nemáme nic a abysme byli pořád hodní. Já už jsem tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám „nýbrž“ a „tudíž“. Tatínek pravil: „Nech si už to nýbrž, já jsem z toho nervózní.“
Hlasité předčítání