Bylo nás pět

Já jsem pravil, že je to prauda, jenomže se vosy musejí ochočit, aby snášely med.

Bejval pravil, to je to nejmenší, že si je ochočí, že ho vosy budou poslouchat na slovo, a ptal se mě, jestli půjdu s ním do spolku.

Mně se to líbilo, ale abych dělal milosti, tak jsem pravil, že se ještě uvidí, nýčko však že musím jít k ševci skrz ty rozšmajdané podpatky, tak nevím.

Tak Bejval pravil, abych si vzal jeho kolo, že tam budu rychle, a ono to také lépe vypadá, když se jede k ševci skrz ty rozšmajdané podpatky na kole, než když se jde jen tak.

Já jsem odvětil, že je to prauda, tak on hnedle přitáhl to kolo a já jsem si sedl na to kolo, pravil jsem mu: „Tak ahoj!“ a jel jsem si jako pán a koukal jsem, jestli se lidé koukají.

A když jsem přijel k ševci, tak jsem pravil: „Pane Šafka, maminka se nechá poroučet, abyste spravil ty boty a kdy by ty boty mohly být, aby to zase netrvalo věčnost.“

Pan Šafka odpověděl: „Mladý pane, řekni, že se nechám poroučet, že by ty botičky mohly být s neděle, když já řeknu slovo, tak to platí.“

Tak jsem zase vsedl na kolo a jel jsem, ale nejel jsem přímo domů, abych to užil. Tak jsem jel kolem školy a školník dělal na zahrádce, nechal všeho a koukal se a já jsem byl rád, že se kouká.

Když jsem přišel domů, tak jsem šel pryč, a maminka se ptala: „Kampak? To nemůžeš chvilku doma posedět?“ Já jsem pravil, že musím do houslí, ale nešel jsem do houslí, ale šel jsem k Jirsákom.

Čenda Jirsáků už věděl, že se jde na vosy, a taky doma povídal, že půjde do houslí.

My totiž chodíme do houslí tři, já, Čenda Jirsáků a Éda Kemlink. Všichni se učíme u pana Rektoryse, co má hudební školu. Jirsák už patří mezi pokročilé žáky, on umí už dvojhmaty a cvičí druhou polohu a na Vánoce hrál s ostatními ve spolku „Dalibor“. Já umím jenom „Když jsem plela len“ a „Když jsem husy pásala“, jináč nic. A to se na mne nikdo nesmí dívat, jak hraju, jináč naschvál to beru o jeden půltón níž a zas o jeden půltón výš. Když to tatínek slyší, že tak děsně vržu, tak se strašlivě zlobí a říká: „Z tebe věru žádný Kubelík nebude a ty peníze jsou vyhozené oknem.“

A tak jsme šli na ty vosy a byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme. Když jsme mu řekli, že na vosy, tak pravil, že půjde s námi. Tak jsme byli čtyři. Když jsme ušli kousek cesty, tak jsme se ohlédli a Pajda utíkal za námi a uši mu plandaly a on se smál. Tak nás bylo pět.