Bylo nás pět

On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“

Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se.

Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč, a já jsem pravil: „Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi,“ a bylo mně do bréče.

Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: „To není prauda, ty vrdloužeš, sáms povídal, nechte ho, ať jde s námi.“

Bejval sprostě pravil, že sám vrdloužu, ale Čeněk Jirsák pravil: „Teď se nehádejte, to nemá žádnou cenu, nýbrž musíme přivést utopence k životu.“

Éda Kemlink pravil, že je to prauda, co říká Jirsák, ale jak to máme udělat?

Čeněk Jirsák pravil, že na chodbě školy, co do ní chodíme, jest obraz, na kterém je vymalováno, jak se vzkřísí umrlý utopenec, a že se to musí podle toho dělat.

A dělal to podle toho a pohyboval Vendovýma rukama i nohama a mačkal mu břicho, až z něho vyšla voda.

Venda si najednou vzdychl, pak se posadil, koukal a nevěděl, kde je. A nejdřív mu bylo špatně, ale za chvilku mu bylo dobře, my jsme skákali a křičeli: „Sláva!“, jelikož jsme měli radost.

A Čeněk Jirsák se pokřižoval a pravil: „Však měl namále.“

Venda se na nás usmíval a vypravoval, co se mu stalo. Pravil, jak ho voda přijala a že to bylo moc krásné a že byl lehký jako balón a v uších mu žertovně šuměly bublinky. A když otevřel oči, kolem dokola to bylo zelené jako na louce a na té louce rostly veliké červené jahody a on si jich chtěl natrhat, ale jaksi nemohl k nim.

On dlouho vypravoval, ale všecko napřeskáčku, a my jsme se v tom nemohli vyznat.

Éda Kemlink pravil: „Jó, pěkné jahody, mohls být nebožtíkem.“

„To není prauda,“ pravil Venda, „nemoh jsem být nebožtíkem, ale chtěl jsem natrhat kytici jahod a přinést je mamince.“

„Nech ho,“ pravil jsem, „on je ještě malý a neví, co mluví.“

Pak jsme moc chválili Zilvara z chudobince, že se neohroženě vrhl do vody, aby zachránil tonoucího.

Zilvar celý zčervenal, protože se rozzlobil, a pravil: „Vlezte mi na záda, votroci, a nechte si to!“ Ale já jsem na něm poznal, že se stydí, protože jsme ho chválili, tak jsme ho pořád chválili a on nadával dosti sprostě.