On odpověděl, že nedolejzá a že není žádný Krakonoš.
Tak jsem se ho prudce otázal: „Kam teda jdeš?“
On odpověděl, že se jde koupat ke Klobouku.
„Hahá!“ pravil jsem silným hlasem. „My se jdeme koupat ke Klobouku, a ne ty!“
„Však já se jdu sám koupat ke Klobouku,“ pravil Jirsák a příšerně se šklebil.
„My jsme si to vymyslili,“ pravil jsem.
„Já jsem si to taky vymyslil,“ odpověděl on.
„Nech ho,“ pravil Bejval Antonín, „když jde sám, ať si jde sám, ale s námi nepůjde. A nebav se s ním.“
Tak jsem se s ním nebavil, ale schválně jsem dával pozor, jestli půjde sám, nebo s námi. On dělal, jako když jde sám, ale já jsem poznal, že jde s námi, ačkoli dělal jako že ne, s nikým nemluvil a silně si pískal.
Když se jde ke Klobouku, tak se jde kolem vysoké stráně, na které rostou lísky, a my na podzim chodíme na oříšky a máme jich plné kapsy. A dole jest trať místní dráhy.
Jirsák, který kráčel před námi, najednou se zastavil a zvolal: „Že skočím ze stráně dolů!“
On je totiž hrdý a rád se vytahuje.
Pravil jsem, ať nedělá ze sebe vejtahu, že stejně neskočí, to bych se vsadil.
On pravil, to se uvidí, rychle vylezl nahoru, a když byl nahoře, zvolal: „Pozor!“ a rozpřáhl ruce.
My se dívali.
„Neskákej, ty vole!“ zařval jsem, „nebo si polámeš všechny hnáty.“
„Pozor!“ zvolal podruhé, „jeden, dva a jedna jsou – jsou – tři!“ Pak se pokřižoval a rozběhl se.
Zamhouřil jsem oči, abych to neviděl. Když pak jsem oči otevřel, byl už dole. Nic se mu nestalo, jenom koleno si trochu odřel.
Všichni jsme si oddychli a začali s ním mluvit.
„Proč ses předtím pokřižoval?“ tázal jsem se ho.
„To se musí,“ pravil Čeněk Jirsák, „aby mne při tom chránil anděl strážný a ode všeho zlého mne odtáhl.“
„Máš smrtelný hřích,“ pravil jsem.
„Jaký smrtelný hřích, ty blůmo?“ otázal se.
Pravil jsem: „Protože když se skáče ze stráně na trať, tak je to opovážlivé spoléhání na milost boží.“
On se lekl, že uvalil na sebe tak těžký hřích, ale pak pravil: „Nemám hřích, protože opovážlivé spoléhání na milost boží jsme v nábožce ještě neměli.“
„Hahá!“ pravil jsem silně. „Náhodou jsme měli, pan káťa[8] nám o tom vypravoval.“
„Kdy?“ tázal se Čeněk Jirsák.
„Minulý týden ve středu,“ pravil jsem, „tadyhle Tonda je svědek.“
Hlasité předčítání