„To jsem,“ odvětila ona.
„Pamatuješ se teda na tu veselku v Indii?“
„Jakou veselku?“ divila se.
„No, přece – jak se ženil Pepek Zilvar s královskou princeznou.“
Eva otevřela svoje modrá vočadla na celé kolo. „Pepek Zilvar? S královskou princeznou? No ne!“
„Evo,“ pravil jsem důtklivým hlasem, „vzpomeň si, jaks sama povídala, že princezna má šaty z těžkého atlasu a vlečku dva metry čtyřicet.“
„Šaty z těžkého atlasu? A říkáš, že měla vlečku dva metry čtyřicet? To musila být krásná veselka. A bylo tam hodně lidí? A co družičky? Co měly na sobě, povídej! A hudba byla a zpěv? A měla nevěsta věneček? A jaké to bylo, když si před oltářem řekli své neodvolatelné ‚ano‘? Plakala nevěsta hodně? Tak povídej, člověče!“
„Co bych povídal? Víš všecko zrovna tak dobře jako já. Byli jsme tam spolu. Jen si vzpomeň.“
Eva chvíli přemýšlela a pak smutně zavrtěla hlavou.
„Nic nevím,“ pravila. „Nikde jsem nebyla. Z domova jsem paty nevytáhla. Škoda. Indická veselka – to musí být něco báchorečného.“
Když Eva odešla, tak jsem se podíval na své nohy. Mám nohy vrabčí. Zkoušel jsem se projít po pokoji, ale nesvedl jsem to. Bylo mně dusno a hlava se mně točila. Myslím si, že bych nepřemohl ani Vendu Štěpánkového. Ale já brzy okřeju a zesílím, a pak se každému postavím. Á-no! To se mně chce – spát –