Tatínek mne vyslechl a usmál se tak široce, že jeden knír mu šel k pravému, druhý pak k levému uchu, a pravil: „Tak Zilvar bude mít veselku. To je pro mne novina. To se podívejme na toho kujóna! A pořád že nic. Ale, holenku, já nevím, jestli ho pan učitel omluví. To snad ani nesmí být, aby žák kvůli ženění zanedbal školní docházku. No, budiž! Naše starost to není. Ať si to s ním spraví starý Zilvar.“
„Ví už pan Zilvar, že se Pepek bude ženit?“ tázal jsem se.
„To tedy, jaksi, aby se tak řeklo, nevím,“ odvětil tatínek.
„Co tomu asi řekne, až se to doví?“
„Kdopak to může vědět, hochu? On ten starý Zilvar je kolikrát moc divný.“
Tak jsme mluvili a pak přišla maminka a taky mluvila, a tak jsme mluvili všichni tři a já jsem se chlubil, jak je Pepek Zilvar chytrý, jak uhodl všechny hádanky, ani se nerozmýšlel, a jak všichni lidé koukali a byli z toho vyjeveni, a tatínek pravil: „Copak o ty věci, u nás v Čechách jsou lidi náramně šikovní, ze všeho mají pojem a ve všem se vyznají, nikdo se jim nemůže postavit, což jest vědecky dokázáno.“
A maminka pravila: „Tak už dost těch řečí, jelikož Petříček si potřebuje trochu odpočinout. A copak že se ta Kristýna v kuchyni pořád směje?“
„Víš, maminko-jedináčku,“ pravil jsem, „já jsem jí vypravoval o Zilvarovi, jak se má ženit. A přece víš, co je to za národ, tyhle ženské. Jak slyší o svarbě, tak se dají buď do bréče, nebo se chechtají jako blázni.“
Tatínek se strašlivě zasmál a pravil: „Ten to prokoukl!“
A maminka mne pohladila a pravila: „Ty jseš můj rozumbrada, ale teď si trochu zdřímni, abys byl zas chlapík.“
***
Potom se mně jaksi zdálo, jako by přišel pan doktor a šla z něho ta latinská vůně. On mne popadl a zase mne obracel na všecky strany, mačkal mně břicho a pravil „hm, hm“ a zase mne obrátil a zase dělal „hm, hm“ a měl takové studené uši a pořád něco mluvil a tatínek taky mluvil a maminka se na ně koukala, jak mluví. A já jsem pana doktora od sebe odstrkoval, jelikož jsem byl netrpělivý, abysem byl zase v Indii, a to jsem věděl, že tam nemůžu, dokud je tu pan doktor, a tak jsem pravil: „Jděte pryč!“ a dělal jsem, jako bysem spal. Oni začali šeptat „šišli-myšli“ a po špičkách šli pryč.
A já jsem se schoulil v peřinách a brzy jsem věděl, že neležím v žádné posteli, to si tak jenom jiní myslí, ale já jsem dobře věděl, že postel je vlastně letoun, pořádný letoun o tisíci koňských silách, a když naši vyprovázeli pana doktora, tak jsem spustil motor, načež jsem stiskl výškové kormidlo a éroplán se pomalu odlepil od země a já jsem vyletěl nad střechu našeho baráku. Několikrát jsem zakroužil nad naším městem a viděl jsem všecky domy a viděl jsem též školu a byla malinká jako maminčina krabice na šití a viděl jsem náměstí, kde stál pan polecajt Letovský a jel Bejvalův nábytkový vůz, a já jsem poznal Jakuba, jak vedl koně, a viděl jsem Habrovou a plivl jsem dolů, aby to padlo na nepřítele a on měl děsného vzteka. A letěl jsem stále výš a výš a naše město bylo docela malilinké a pak jsem namířil na jih.
Hlasité předčítání