…náměstek ministra mě osobně požádal …ta stará koza ze sekretariátu málem spadla ze židle, když mě viděla obědvat s tajemníkem …holka, to já, když mě ministr vzal na kongres do Paříže, nemluvilo se mnou celé ministerstvo…
Výhled na řeku se mu po chvíli zastínil obrovskými prsy ženy, jejíž tlustá zadnice s dovolením zasedla dvě volná místa v boxu. Tři tučné lívance (dvou tváří a podbradku) si objednaly něco k večeři. Podle jemné a hladké pleti Jiří usoudil, že jí nemůže být víc, než třicet let.
…náměstek musel uznat, že mám jasně vytříbenější projev i stylizaci …nemůžu pochopit, jak si tam mohl tu umouněnou Frolíkovou držet takovou dobu …ty její zkostnatělý a starosvětský manýry! …stylizovat ministerský dopis, to není jako psát příbuzným na vesnici …když si představím tu její figuru a nevkusně zmalovaný obličej …buď si jistá, že do Bruselu jedeš ty…
Jiřímu pod nosem zavoněla vídeňská roštěná. Pobaveně se zahleděl na masitá ústa, ve kterých mizela sousta jako pytle cementu v betonářské míchačce. Měl nutkání optat se, zda jí opravdu tak chutná. Při té myšlence se neubránil ironickému úsměvu. Nově přísedící žena jeho úsměv opětovala a doplnila jej o spiklenecké zavrtění hlavy směrem k ministerským sekretářkám. Jiří neučinil žádné gesto, kterým by její dojem vyvrátil nebo potvrdil. Ze smyslu vět, které vnímal jen na půl ucha, se mu sice začínalo dělat špatně, ale proto se ještě nemínil se svými pocity dělit s nějakým monstrem podkožních tuků a gastronomické náruživosti. Stejného mínění byly zřejmě i ministerské sekretářky, když záhy zaplatily a klidily se k východu. Jiří tak rychle reagovat nedokázal. Nenašel v sobě dost síly pro podobnou neomalenost. Jeho nová společnice se mu za to odměnila přívalem družnosti, ze které nebylo úniku:
„To je hrozný, že jo? Já bejt jejich máma, tak jim napráskám prdel a pošlu je pucovat kravám zadky. Voni si snad myslej, že stačí zavrtět prdelí a hned maj v hrsti celej vládní kabinet.“
Řekla to s neporazitelným žargonem, jako by Jiří už dávno patřil mezi její duchovní příznivce. Zasmál se způsobem, kterým dal více než průkazně najevo, že něco tak vtipného už dlouho neslyšel.
Viditelně ji tím povzbudil: „Jo, abych nebyla nevychovaná. Já jsem Máří Magdaléna, haha, totiž Marie, a ty…?“
Zatímco se představoval, v duchu přemýšlel, kde tento druh lidí bere svou otevřenost a bezprostřednost. Je to postoj, projev důvěry a životní převahy nebo prosté sebevědomí příslušnosti k lidskému rodu? Sám nad sebou žasl, že nedokáže dát najevo ani známku odporu.























