Jak jen se oběma ulevilo! Konečně bylo na stole čisto. Bez nejmenší skvrnky. Konečně bylo vyřčeno vše, co vyřčeno být muselo. Doufali sice, že přátelům není třeba nic vysvětlovat, neboť jim mělo být vše jasné, ale co by pro uchování míru na všech frontách neudělali? A v tu chvíli se již milenci neutápěli v nekonečné hloubce svých očí. Doufali teď v usmíření s přáteli, neboť o smíru v rodinách se již sami přesvědčili. Jeden pohled stačil. Jedna výměna úsměvů kolem dokola a bylo rozhodnuto. Nespokojenost pětice byla tatam. Rozpustila se v záplavě touhy po dřívější jednotě a pětka se tak mohla znovu rozrůst v sedmičku. Co pronesli na svou obhajobu, bylo porotou přijato. Zákony jejich morálky nebyly porušeny a spravedlivé znechucení se rozplynulo jako cukr v kávě. A krom toho svým chováním dali život nové podobě lásky a to už je panečku nějaká polehčující okolnost! Jak by na ně mohli teď zanevřít? Znovu se tedy všichni směli svobodně nadechnout. Křečovitě zaťaté pěsti uvolnily svá sevření, krev rozlévá sílu do celého těla a ruce se chápou napěněných půllitrů. Společnost se stala celistvou a pětice přijala svou novou roli ochránkyně vzácné lásky. A tak se scházeli dál. Někdy pravidelně, jindy občas, tu a tam všichni, ale samotná dvojice nikdy. Vše se zdálo být v pořádku. Vše se jevilo jako správné. Byli klidní. Čistého svědomí.
…
A jen u vedlejšího stolu sedící štamgast utrousil čas od času cosi o partě pokrytců, že si div rozhořčením neodplivl, ale měl svou hospodu rád. Nikdo v okolí mu však nevěnoval špetku pozornosti. A proč by také měl?
Hlasité předčítání
