Vše špatné je však k něčemu dobré. I když dostal Tupík doma za poznámku vynadáno, už si od té doby nikdy písmena R a H nepletl.
Další týden však Tupík vše napravil. Měli za domácí úkol napsat slohovou práci o tom, co vypráví dědeček. Poprosil dědu Jerdu, aby mu vyprávěl nějakou příhodu z mládí. Děda si Tupíka posadil na klín a začal: „Když jsem byl malý jako ty, vyprávěl mi můj děda, že jeho dědovi, slavnému Bodlákovi z Jáchymova, přezdívali Jan Žižka. Zeptal jsem se dědy, čím si tuto přezdívku vysloužil a on mi pověděl tento příběh.
Děda mého dědy se seznámil s prababičkou. Vlastně v té době ještě prababičkou nebyla. Byla to normální ježice a jmenovala se Bodlinka. Bodlák se do Bodlinky zamiloval a jednou ji láskyplně objal. Nešťastným pohybem si však o bodlinky Bodlinky vypíchl oko. Protože jak jistě víš, měl Jan Žižka jen jedno oko, začali mu tak také říkat. Dokonce se traduje, že tehdy právě vzniklo rčení ježkovy oči.“
Tupík vše podle vyprávění zapsal a dostal za tuto práci velikou jedničku.
V tělocvičně měl Tupík zvláštní režim. Poté, co zničil neobratnou manipulací tři míče, při kotoulu propíchal celou žíněnku a při válení sudů poškrábal parkety, rozhodl pan učitel, že naučí Tupíka pravidla všech her, aby mohl ježek alespoň dělat rozhodčího. To, že nemusí cvičit na žíněnce, Tupíkovi zase moc nevadilo, ale že nesmí hrát míčové hry s kamarády, tak to jej velice mrzelo.
Na celoškolních hrách však nemohl závodit za třídu, protože jednou z disciplín bylo i prostné cvičení a tam musí každý udělat několik kotoulů. Když pan učitel tělocviku nemohl vybrat nejlepší družstvo z žáků třídy, protože každý byl dobrý jen v něčem a stále mu jeden závodník chyběl, ozvala se Ostenka: „Co kdyby ten chybějící závodník byl Tupík? Běhá nejlépe z celé třídy a skáče jako klokan. Ano, ano, jako klokan.“
Pan učitel se zamračil a podotkl, že je sice Tupík výborný atlet ve všech směrech, ale že by na opičí dráze rozpáral všechny školní žíněnky a byl by diskvalifikován.
„To není žádný problém. Ano, ano, žádný problém,“ opáčila Ostenka. „Tupíku, zaběhni do parku a pořádně se vyválej ve spadaném listí. Až se vrátíš, uděláme pokus. Ano, ano, uděláme prosím pokus.“
Tupík byl v cuku letu zpátky. Vypadal jako hastroš. Na všech bodlinách měl napíchané listí ze stromů v takové vrstvě, že při kotrmelci nepoškodil ani milimetr žíněnky.
Závody dopadly na výtečnou. Díky Ostenčině nápadu s listím vyhrála jejich třída soutěž družstev. Jen Tupík si za pomoci mamky a samozřejmě Ostenky ještě dva dny vyndával z kožichu zbytky listí.
Jednoho dne, když měl Tupík za úkol dojít do kabinetu pro nějakou pomůcku, uslyšel na chodbě velmi zvláštní a podivné šustění. Podíval se k toaletám, odkud ten zvuk vycházel a uviděl pana školníka, jak jej tahá jakási ruka do prapodivné nicoty. Když školník v nicotě zmizel, nezbylo po něm zhola nic. Po nicotě nezbylo pochopitelně také nic. Jen na podlaze zůstala malá černá špinavá kaluž. Tupík běžel okamžitě zpátky do třídy a všechno paní učitelce vylíčil. Všechno, až na tu špinavou kaluž. Ne, že by nechtěl, ale prostě na ni zapomněl.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!