„Ale ne Pú vodní, ale původní. Jsem originál. První plyšový medvídek na světě. Jmenuji se Bambi,“ opravil Ostenku medvídek.
„Jenže moje holka byla zlá.“
„Ty máš holku? Snad medvědici, ne?“ divil se Florián.
„Ale ne, nebyla to moje holka, byla to holka, které jsem byl věnován. Vyrobil mě nějaký švec na zakázku pro mladou princeznu. Jmenovala se, jak se vlastně jmenovala? Už jsem to zapomněl. No a ta princezna provedla nějakou hodně ošklivou věc a byla zakletá. Jenže při tom zaklínání mě svírala v náručí a já byl taky zaklet. Před lety jí ale osvobodili ze zakletí a na mě jaksi zapomněli. Kdo by se páral s plyšákem. Nejen, že jsem plyšový, ale i průhledný, vzdušný, beztělný a zbytečný.“
Ježkům bylo plyšového strašidla líto. Slíbili mu, že se pokusí jeho situaci vyřešit, rozloučili se a odešli domů.
Tupík s Ostenkou bloumali po parku a neustále přemýšleli, jak by vyřešili strašidlí problém. Ptali se rodičů i prarodičů, ptali se učitelů, byli u kronikáře, ale nikdo o problému zakletí nic nevěděl.
„Kdo je v Ostrově nejstarší?“ zeptal se jednou Tupík.
„Nevím, no ano, ano, nevím, ale mohli bychom se zeptat té nepříjemné víly Anastázie Breburdy,“ přišla s nápadem Ostenka.
U studánky bylo ticho.
„Haló, slečno vílo, jste tady?“ zavolal do vody Tupík.
„No ano, ano, jste tady? My bychom vás potřebovali!“ přidala se Ostenka.
Ze studánky se ozvalo tiché: „Hned to bude, jen se protáhnu.“
Po chvíli se objevila víla Anastázie Breburda. Ve tváři měla spokojený výraz a se smíchem řekla: „To jste vy? Ráda vás vidím.“
Ježci nechápali tu změnu. Ze vzteklé a nadávající víly se stala spokojená veselá krasotinka.
„Musím vám poděkovat. Za několik set let jsem se tak dobře neprospala, jako tady. Ve městě byl pořád ruch a hluk, kdežto tady je klid a ticho. Za to, že jste mi pomohli, ráda pomohu já vám.“
Teprve po těchto slovech ježci všechno pochopili. Víla potřebuje klid v přírodě a ne město a městské kašny.
„Prosím vás, slečno Anastázie, mohla byste nám říci, kdo je v tomto městě nejstarší? Potřebujeme někoho, kdo hodně pamatuje,“ zeptal se Tupík.
Víla se začervenala a potom odpověděla: „Neměla bych mluvit o svém věku, ale kromě hejkala, jsem tu nejstarší já. Jen nevím, jestli si něco pamatuji.“
Ostenka vílu pohladila po vlasech, až jí voda orosila prsty a vyzvídala: „Nevíte náhodou něco o zakletí princezny? No ano, ano, místní princezny.“
Víla se zavlnila a odpověděla: „Ale ano, zakletá byla sestřenice hraběnky Franzisky Sibylly Augusty slečna Klára. Zrovna nedávno se přišla rozloučit, prý její zakletí pominulo.“
Florián se nadšeně ozval: „Ano hraběnku Franzisku jsem znal. Ráda k nám do kaple chodila. Kláru si však nepamatuji. Jenže v radniční věži zůstal její zakletý plyšový medvídek a my bychom mu chtěli pomoci. Nevíte náhodou jak?“
Anastázie Breburda se nadechla a chvíli přemýšlela. Potom jedním dechem ze sebe vychrlila: „Vím, musí se dotknout ostatků toho, kdo byl jeho průvodce. Dokonce jsem si zapamatovala i rozřešení. Léta spěchem nechodí, bůh tě dnes osvobodí. Spáti budeš, dcero nachová, pod křížkem tě navždy zachová.“
Ostenka se chytila za ostny a zabědovala: „No a to jsme v koncích. No ano, ano, v koncích. Přece nebudeme obcházet celý hřbitov a vykopávat pozůstatky. Nejsme hyeny. No ano, ano, nejsme hyeny.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit zvířecí svět s klasickými pohádkovými postavami a zasadit je do reálného prostředí města Ostrova je velmi osvěžující a originální. Jednotlivé epizody mají nápadité zápletky, které v sobě nesou i nenásilné ponaučení, což se k dětské literatuře skvěle hodí. Občas se sice motivy trochu opakují, ale celkový koncept moderní lokální pohádky je nosný a velmi sympatický.
Atmosféra – ★★★★☆
Text zprostředkovává velmi milou, hravou a přátelskou atmosféru, která čtenáře snadno vtáhne do dětských let. Vztahy mezi postavami jsou plné laskavosti a vzájemné pomoci, což vyvolává příjemné emoce a pocit bezpečí. Autorovi se daří budovat pohádkovou náladu, i když v některých napínavějších scénách by se dalo s popisy prostředí pracovat ještě o něco hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Příběhy jsou čtivé, mají svižné tempo a slovní zásoba je pro cílovou skupinu dětí zvolena adekvátně. Stylisticky by textu prospělo mírné proškrtání neustále se opakujících frází (např. Ostenčino přitakávání), které po čase mohou působit rušivě, a uhlazení některých dialogů, aby zněly přirozeněji. V textu se objevují občasné chyby v interpunkci a překlepy, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi milou a nápaditou sbírku pohádkových příběhů, která má obrovský potenciál zaujmout dětské čtenáře. Autor prokazuje velkou fantazii a cit pro budování přátelského světa, kde dobro a spolupráce vždy vítězí. S trochou redakční péče, která by uhladila stylistické nedokonalosti, by z textu mohla být krásná knížka na dobrou noc. Určitě v psaní pokračujte, máte skvělý vypravěčský talent!