Nezmění to miliardy atomovek, stamiliony dotací na její revitalizaci ani statisíce neziskovek s bohabojnýma cílama. Ona se bude smát dlouho potom, co všechny tyhle vynálezy zaniknou, a třeba jednoho krásnýho rána přivítá nějakej novej druh sebepožírajícího organismu toužícího po rozřešení nepochopitelných otázek.
Tichem a neadresností příběhů skrytých v tom údolí se moje fantazie vždycky rozechvěje. Ostatně občas se mi dokonce zdá, že některý z jeskyní zmizely a objevily se nový, aby signalizovaly nekonečnost příběhu světa a probouzely další a další otázky po jeho původu. Ale to je blbost.
Teda…
…až doteď jsem o tom byl přesvědčenej.
Pak jsem na jedný z těch procházek skončil na místě, kde teď stojíme Oťasem. Na konci dlouhý, klikatící se jeskynní chodby, ústící do neurčitě rozlehlýho prostoru. Uprostřed nějje spíš tušit než vidět, byť se jeho povrch ve svitu baterky leskne, vysokej čtyřbokej monolit temnější než bezměsíčná noc.
„Viděl jsi někdy něco takovýho?“
Já ne. Ani ten prostor, ani monolit.
Nikdy.
A to jsem tu musel být nejmíň stokrát.
Stokrát jsme to probrali. S Vilémem se nedá hnout. Prej to někomu musíme říct. Prej aby nepřišel vo rozum. Blbec. Vo rozum už dávno přišel. Jenže když si jednou něco umane, tak přes to nejede vlak. Kam se na něj hrabe Ben Gurion. Zakládat státy… Tsss – Vilém by pohnul zeměkoulí. Štěstí, že ho to eště nenapadlo. No, tak jsme sem vzali Petra. Jako nevim, k čemu to bude, stejně pro to nebude mít žádný vysvětlení, ty vole.
Ale prostě… Vilém.
Fajn… „Tady za tim stromem vlevo, Viléme!“
„No jo, vlastně. Ještě, že máme tvojí sloní paměť,“ rýpnu si. Je to Oťas, ten to vydrží, a popravdě bych fakt málem zatočil špatně.
„Nebuď drzej,“ ozve se v odpověď.
Petr to nepochopí. A proto tu je. Protože jako zastupitel obchoduje s důvěrou. A jako sídlištní dítě je ochotnej nás punkáče z Podzemí vyslechnout. Je to hodnej kluk, sečtělej. Možná až moc. Až to uvidí, bude si ale vědět rady.
To jsem na vás zvědavý, kluci. Z Podzemím se vám to povedlo dobře, moc dobře, ale tahle vaše historka o podivných monolitech zní jako něco z románů Philipa K. Dicka nebo A. C. Clarka.
Možná, že jste si jí jen vymysleli, abyste mi popřáli k narozeninám…
Ostatně byste tedy byli letos jediní, a bylo by to od vás fakt hezké. A bylo by vám to i dost podobné. Kde jsou doby, co jsme museli sehrát tu trapnou každoroční scénku na gymplu. Kdo má narozky, musí přinést bonbóny, to je jasné, řekla tehdy třídní Kropáčková. A rok co rok tak těm, co se narodili mimo aktuální dny volna, vznikala nevymahatelná, ovšem velmi silně mravní, povinnost.
Tak třeba jste si vzpomněli jak na scifi, tak na narozeniny a chystáte mi nějakou punkovou lesní party.
Trojice vystoupila na cílovou mýtinu.
„Kurva,“ zaklel Oťas.
„A kurva,“ spadla čelist Vildovi.
„Kde?“ neodpustil si Petr.
Tam, kde ještě před třemi dny otevírala skála bránu do svých útrob, teď nebylo k nalezení zhola nic s výjimkou neporušeného druhohorního pískovce, se kterým si zahrálo svou výjimečně nepochopitelnou hru třetihorní moře.
Krajina mlčela a nechávala lidské figurky na mýtině pochybovat o vlastním rozumu, paměti a důvěře v punkovou poezii.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka kombinující syrové prostředí české subkultury s mysteriózním sci-fi motivem à la A. C. Clarke je velmi osvěžující a originální. Nápad s mizející jeskyní a monolitem má obrovský potenciál čtenáře zaujmout a vyvolat v něm silnou zvědavost. Trochu však naráží na to, že se hlavní nosná myšlenka místy ztrácí v dlouhých filozofických úvahách, které samotný děj spíše brzdí.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se skvěle daří budovat tajuplnou, až lehce mrazivou náladu, která výborně kontrastuje s všedností a hovorovým projevem hlavních hrdinů. Prostředí pískovcových skal i Oťasovy vzpomínky na americký zapadákov působí velmi sugestivně a snadno vtáhnou do děje. Emoce postav, od prvotního šoku až po závěrečnou rezignaci před mlčící krajinou, jsou uvěřitelné a hmatatelné.
Provedení – ★★★☆☆
Text se může pochlubit bohatou slovní zásobou a přirozenými, živými dialogy, největší slabinou je ale roztříštěná perspektiva vyprávění. Neustálé a neoznačené skoky mezi pohledy různých postav (a ze třetí osoby do první) čtenáře matou a narušují plynulost i čtivost. Dlouhá esejistická pasáž o tvoření navíc zcela zastavuje tempo; v textu se také objevuje několik pravopisných chyb (např. ‘Z Podzemím’, ‘Zejména mi’), ty ale vzhledem k silnému obsahu ráda odpustím.
Celkové hodnocení:
Jedná se o nesmírně slibný a atmosférický text, ze kterého čiší autorova vášeň pro psaní a schopnost hlubší reflexe světa. Pokud se v budoucnu podaří sjednotit vypravěčskou perspektivu a lépe vyvážit poměr mezi dějem a vnitřními monology, bude výsledek naprosto strhující. Určitě v tvorbě pokračujte, máte skvělou fantazii a cit pro budování napětí!