Chodí mezi námi tanečníci mezi problémama, víly pečující o druhý, profesionální hajzlové žijící z cizího neštěstí i trpěliví pozorovatelé existující díky hledání popisu nepopsatelnýho.
Jedno ale máme společný – člověk musí tvořit. Ať už jde o stavbu modelů železnic s motoráčkama poháněnýma silou vůle a 220kový zásuvky, umělecká i pseudoumělecká tvorba pro posluchače i šuplík, nebo výchovu dětí.
Když přestaneš tvořit, tak jsi jako člověk mrtvej. Ne, smrt nenastane v tý nekonečně zoufalý vteřině selhání fyziologických funkcí, ani ve chvíli, kdy dorazíš konečně k nebeský bráně, abys popřál Petrovi dobrý odpoledne. Ať jsou ty okamžiky totožný, anebo ne.
Kdepak. Smrt přijde ve chvíli, kdy přijdeš o životní energii. Někomu se to nestane do poslední chvíle – a takoví si zasluhujou pomníky, i když je většinou nedostanou. Někoho se podaří nastartovat, i když v něm tahle síla selže. Dost k tomu pomáhá láska. Věř mi, vím o tom svý. Ale pak jsou ti, kdo jednoduše vyhasnou. Bloudí pak světem bez cíle, bez vědomí vlastního údělu, ať už předurčenýho nebo zvolenýho.
Trpí, a občas o tom ani neví. Což je teda paradox na n-tou, ale snad mě chápeš.
Přesto tvořit není tak jednoduchý. Zejména mi, šuplíkáři s občasnejma záchvatama nutnosti publikace, prostě potřebujeme inspiraci. Každej jí hledá jinde. Někomu múzy procházejí postelí, někdo sedne na vlak a hypnotizuje krajinu do chvíle, než se v něm probudí cosi z hlubin vesmírů. Pak jsou tu takoví, co pro svojí tvorbu potřebujou nějakej další vstup: Kubík prej musí poslouchat cizí hudbu, aby ho napadaly riffy. Třeba „Čas bez naděje“ – to je ta grungová sedmi-osminová vypalovačka v D# – složil při poslechu Pachelbela. Že něco tak temnýho vzniklo na základě nejdojemnější skladby na světě, mě upřímně fascinuje.
Každopádně, abych se konečně dostal k tomu hlavnímu: Já múzy hledám po všech čertech. Prostě vyrazím od nás ze brány, namířím si to někam do polí a nechám hlavu na volnoběhu. V kapse nosívám takovej notýsek, co jsem kdysi dostal od… No, to je teď jedno, o tom jindy. A nápady, co mi universum sešle, si poznamenávám.
Ty nejlepší přícházejí v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl, což je trochu problém. Vzhledem ke čtvrtstoletí, co jsem tady na kraji města na konci světa strávil, tyhle místa ubývaj. Ale občas mě prozřetelnost přece jenom ukáže opuštěnej kout světa. Zapomenutej bunkr ředitelství opevňovacích prací, rozcestí, o němž jsem neměl nejmenší tušení, mýtina jak stvořená pro nějaký druidský shromáždění…
Nejlepší úlovky se najdou v jeskyních severně od města. Proto mívám radši vždycky v kapse baterku, kdybych se náhodou coby amatérskej speleolog – Petrbok jednadvacátýho století – chtěl pustit dovnitř.
Jako rozumějte, není to žádnej nebetyčně zamotanej komplex s branou do pekel, prostě pár pískovcových skal, tvořících údolí. A v něm se sem tam led zavrtal tak dokonale, že vytvořil jeskyně. Takový modlitebny pro rekreační poustevníky, zastávky trempů schovávajících se před deštěm, malý přirozený jizvy krajiny. Ne umělý, jako ta Krápotova chemička, ale památky na zranění, co k životu patří. Jako ta na mým levým koleni, když jsem se v pěti letech vyflákal na kole.
Memento minulosti.
Jenže je to jako u lidí – zatímco příběhy svých jizev nezapomenete, na ty cizí se musíte zeptat. A odpověď dostanete jenom, když na vás dotyčnýmu sakramentsky záleží. A krajina v tomhle směru mlčí. Figurky ponořený do svých her a hříček, jejichž pravidla neznaj, ale neustále se pokouší změnit, jsou pro ní jenom pomíjivým prachem, co nese na zádech. A ten jí může být absolutně ukradenej.
Hlasité předčítání
