Krum-páč. Starej Pišta, nikdo mu jinak neřekl, mátožně jako spící panna překročil s lopatou přes rameno pomyslnou linii nedokončeného příkopu. Věčně nepřítomný výraz, nikdo si už nebyl jist, kdy je opilý a kdy střízlivý, plavé zmaštěné vlasy a vrásčitý obličej s nezdravou pletí, která z dálky odpuzovala svým okrově žlutým odstínem. Byl vlastně žlutý od hlavy až k patě a odporně páchnul. Když Emil nastoupil na stavbu, projevoval občas záblesky vědomého života a zájmu o čas a odpočítával minuty, kdy bude konečně moci usednout se starým kamarádem Kudrnou u půllitru piva v přilehlé hospodě. Pak ale bezzubý a věčně žertující kmotr – nikdo nevěděl, proč na Pištu tak držel – odešel do důchodu. Od té doby to šlo s Pištou s kopce.
„To je hrozný, v hospodě utíkaj hodiny, že je nestačím počítat, a tady se to vleče jak na funus,“ postěžoval si nedávno Emilovi u hromady cihel, na jejímž přerovnávání strávili společně celé dopoledne. Byla to po dlouhé době první slova, která Emil z jeho úst zaslechl. První a dosud poslední.
Krum-páč. Ocelový hrot narazil na kámen a násada udeřila Emila bolestivě do dlaní. Odhodil krumpáč na hromadu hlíny a usedl na okraj výkopu. Unaveně se zahleděl na oprýskanou maringotku stojící hned vedle ohrady stavebního pozemku.
Ferko Pagáč, obyvatel onoho pojízdného domova, byl figurka z celé party nejzajímavější. Jako správný imbecil neuměl číst ani psát. Vlastně neuměl pořádně ani mluvit. V dětství prý upadl na hlavu, kdo ví. V rozporu s tímto tvrzením o něm kolovala pověst, že má rodinu a dvě dospělé děti někde na Slovensku a ty si staví přepychové domy, na které pokaždé padne celá jeho výplata. Pravdou je, že kromě práce trávil celý svůj čas v maringotce, jedl jen loupané brambory se slaninou a zapíjel to domácí kořalkou, kterou mu pravidelně někdo posílal.
Svými schopnosti a přístupem k práci představoval živoucí prototyp humanoidního robota. Ke každé práci musel být doveden jako na stanoviště. Na to se jal s železnou rytmičností provádět nařízené úkony a prováděl je bez přestávky tak dlouho, dokud práce nebyla hotova. Pak se na místě posadil a klidně čekal na další příkazy. Všechno na něm bylo sešlé a obnošené, jen černý, stříbrně protkaný plnovous mu dodával zvláštního filosofického výrazu, jenž byl v neproniknutelném rozporu s projevovanou slabomyslností. V kapse usmoleného saka nosil nádherné přívěskové hodinky zavěšené na stříbrném řetízku, podle kterých pravidelně kontroloval blížící se přestávku na oběd či konec směny. Hodiny znal dobře a jakmile padla, přesunul se na schůdky svého pojízdného útočiště a zamyšleně zíral do dálky až do setmění. Zdálo se, jako by čekal, až se s ním dá maringotka nepozorovaně do pohybu a odveze ho někam daleko, kam jeho mysl nemohla dohlédnout.
Jednoho dne se skutečně dočkal. On ale na schůdkách nebyl. Maringotka začala překážet, a tak ji připojili za nákladní auto a odvezli na druhý konec stavby. Když Ferko zahlédl vůz v pohybu, opustil poprvé stanoviště od rozdělané práce. Toho dne se už zpátky nevrátil. Pobíhal okolo maringotky a bezradně gestikuloval na každého, kdo se objevil v její blízkosti. Schůdky do Ferkova domova totiž na novém místě ústily na metr do šedivé a neprůhledné ohrady. Všichni to věděli, snad i tušili tíhu tragédie, s jakou tato příhoda nešťastného Ferka zastihne, nikdo ale neměl chuť znovu objednávat auto, aby boudu přestěhovali na vhodnější místo. Jisté je, že do rána byla v ohradě vyříznuta velká zubatá díra s překrásným výhledem na panorama Prahy. Nakonec snad na celém neštěstí Ferko Pagáč vydělal.
Hlasité předčítání