Hrabě Herzal z Aschafenburgu jel okolo potoka, kde stála vyřezaná lavička. Zrovna si tu Christian prohlížel uloupený prsten. Hrabě se zeptal, kdo tu lavičku zhotovil. Když zjistil, že je to práce malého chlapce, nabídl mu práci na svém zámku. Christian nabídku přijal s tím, že na podzim půjde na Neumünsterskou univerzitu. Za několik týdnů si Christiana považovalo celé osazenstvo zámku lokaji počínaje a hraběcí rodinou konče. Christian vyřezával, maloval, tesal do dřeva i kamene. Do podzimu udělal z hraběcího sídla umělecký areál. V zahradě stála jeho dřevěná panenka Marie a dokonce opravil poškozené, ručně vyřezávané zábradlí na schodišti. Když měl nastoupit do školy, chtěl si za prsten zakoupit nové oblečení. Nabídl svému kumpánovi z dob dřívějších prsten k prodeji.
Zlodějíčkův kumpán pak hodlal vyměnit Evelínu za sumu poněkud vyšší s radním města Wűrzburg, panem Helmutem von Hannau, který však uvěznil špinavce a obvinil ho z krádeže. Prsten si samozřejmě ponechal jako předmět doličný a posléze jej z městské kasy tajně odnesl do svého domu. Christian se svých zlatých za prsten nikdy nedočkal, zemřel však ve věku šedesáti let, jako bohatý vážený umělecký dřevořezbář. Zanechal za sebou věhlasné dílo a spoustu dobře zajištěných dětí. Mimoto i dobře vedenou řezbářskou školu.
U radního Helmuta pobyl šperk jen krátkou dobu. Často ho ukazoval bohatým ženám, kterým nabízel věčnou oddanost. Nakonec jedna nepříliš krásná, vlastně hodně ošklivá vdova, statkářka Uršula neodmítla jeho nabídku a přijala Evelínu jako závdavek k sňatku. Byla nesmírně bohatá. Prsten byl radního jediná cennost, neboť všechno své ostatní bohatství prohrál v kartách. Statkářka počítala, že jí post radního zvýší reputaci a majetek pana manžela jí příliš netrápil. Hlavní bylo, že se stala paní radovou. Hned po svatbě uložila Evelínu k ostatním cennostem do truhlice, mezi náramky, náhrdelníky a jiné prsteny.
V roce 1348 si Uršula Evelínu nasadila a jela s radním a s dětmi do Prahy, kde měl na nově založenou universitu nastoupit její syn. Hlavní důvod byl však úprk před epidemií moru. V Praze bylo stále ještě bezpečněji. Bydleli na starém městě. Sláva se založením university byla obrovská. Při slavnosti na počest nově založené university pozval císař Karel IV několik desítek hostů ke slavnostnímu obědu. Mezi pozvanými byl i pan radní z Wűrzburgu s manželkou Uršulou. Královu oku neunikl prsten na ruce Uršuly, který se mu zdál povědomý, a tak si nechal po hostině radního s manželkou předvolat. Když zjistil, jakým způsobem radní k prstenu přišel, zabavil Evelínu s vysvětlením, že prsten patřil jemu a že jen jeho momentálně dobrá nálada mu zabraňuje potrestat rodiče mladého studenta vyhoštěním. Manželé odešli a byli rádi, že tento incident dopadl relativně dobře. Císař mohl také dát zákaz i synovi a to by byl konec jeho ještě nepočatých studií.
Když radní se ženou opustili místnost, císař se dlouho na prsten díval a vzpomínal na promarněnou příležitost s kráskou jménem Evelína. Nechal si zavolat svého zlatníka a nařídil mu, aby do vnitřní strany prstenu vyryl jméno Evelin. Chtěl si prsten ponechat jako tichou vzpomínku na malou neuskutečněnou lásku.
Zlatník práci provedl a hned druhý den prsten přinesl. Král Karel ho odměnil a prsten si vložil do váčku.
Nějaký čas si na něj ani nevzpomněl, ale když se jednou dostal do špatné nálady, chtěl se potěšit pohledem na prsten. Ten však ve váčku chyběl. Ihned zavolal svého panoše a váček mu ukázal: „Nevíš, jak se mohl prsten z váčku ztratit? Jsi jediný, kdo má do mé komnaty přístup.“ Panoš vzal váček do ruky a objevil v jeho rohu malou dírku, kterou mohl prsten kdykoliv vypadnout. Zkormoucený panovník pochopil, že za těch pár dní svého ježdění po vlastech českých je marné aby prsten hledal, a se ztrátou se smířil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Sledovat osudy jednoho předmětu napříč staletími je klasický a velmi nosný literární motiv, který nabízí obrovský prostor pro fantazii. Tvá volba propojit historii prstenu se skutečnými historickými postavami (Karel IV., Jan Hus) dodává příběhu na zajímavosti a epičnosti. Je vidět, že sis dal záležet na vymýšlení pestrých osudů jednotlivých majitelů, což dělá zápletku bohatou na události.
Atmosféra – ★★☆☆☆
Text bohužel působí spíše jako historická kronika nebo encyklopedické heslo než jako vtahující příběh. Tím, že se neustále střídají postavy a staletí, čtenář nemá šanci si k nikomu vytvořit citové pouto a prožít s ním jeho radosti či strasti. Zkus se příště více zaměřit na detaily, popisy prostředí a emoce hrdinů v konkrétních momentech, abys čtenáře skutečně přenesl do dané doby.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsán plynule a čtivě, slovní zásoba je příjemně bohatá a odpovídá zvolenému žánru. Textu by však velmi prospělo, kdybys místo pouhého shrnování děje využil více přímé řeči a konkrétních scén, čímž by se vyprávění oživilo. Pravopis a interpunkce jsou na dobré úrovni, objevuje se jen pár drobných chyb, ale hlavní prostor pro zlepšení leží ve zpomalení tempa a hlubším vykreslení epizod.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi ambiciózní text s krásnou ústřední myšlenkou, který ukazuje tvou bohatou představivost a cit pro historické kulisy. Aby se z dobrého nápadu stal strhující příběh, doporučuji vybrat jen dvě nebo tři nejzajímavější epochy a ty zpracovat do hloubky jako plnohodnotné povídky. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý vypravěčský potenciál, jen je třeba dát příběhu a postavám více prostoru k nadechnutí.