Přizdisráč

Ze života

Četba díla zabere cca 4 min.

Můj táta byl někdo.

Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i stinné stránky, pochopitelně. Vždycky musel mít pravdu, i když ji neměl. Nejvíc jsem na něm obdivovala skutečnost, že se dokázal bavit úplně s každým. Prostě ho oslovil, ať to bylo malé děcko, nevrlý dědek, upjatá dáma nebo uťáplý tichošlápek. Rozpovídal všechny.

Naučil mě hrát fotbal, střílet z pušky, sekat dříví, později taky řídit auto jako chlap. Bavili jsme se spolu dost narovinu, spíš jako dva muži – kamarádi, než jako dcera s otcem. Měl mě rád, byla jsem jeho mazel, ale zároveň byl ke mně přísný jako k nikomu jinému. Očekával ode mě jen to nejlepší, nic jiného neexistovalo.

Slyšela jsem od něj věty typu – nejsi moc hezká, musíš zaujmout něčím jiným než krásnou tvářičkou. Buď vždycky o krok napřed, nemůžeš si dovolit nechat se předběhnout. Nebuď přizdisráč.

Nebuď přizdisráč. Jo. To opakoval asi nejčastěji.

Můj táta. Můj hrdina.

***

Ten den mám v paměti minutu po minutě. A nikdy to nebude jinak.

Přišla jsem domů, hodila tašku do kouta jako obvykle, rychle snědla zbytek svíčkové omáčky, co zbyla na sporáku a běžela do stáje ke koním.

Otevřela jsem těžká vrata a spatřila ho.

Koukal přímo na mě.

Až na to, že všechno bylo jinak. Nekoukal vesele jako vždycky. Oči se dívaly skrze mě. Vyhasle, lhostejně. Z pusy mu zplihle visel odulý jazyk. Vypadal jako tlustý fialový červ, co vylézá odkudsi z útrob a lascivně se protahuje skrze rty. Čekala jsem, kdy s mlasknutím vyklouzne na slaměnou podestýlku, ale nestalo se tak.

Aniž jsem si to uvědomila, křečovitě jsem vydávila svíčkovou a zbytky svačiny. S potřísněnou košilí jsem dál stála na místě a koukala na něj. A víc nic. Jenom jsem ho sledovala, neschopna pohybu, výkřiku, pláče.

Pak se všechno semlelo ráz na ráz.  Začala jsem jednat naprosto automaticky. Možná se do mě na chvíli převtělil, protože tohle jsem nebyla já. Udělala jsem všechno, co bylo třeba. Odřízla jsem ho, zkontrolovala mu puls a zavolala záchranku, přestože jsem věděla, že je to zbytečné.

Posadila jsem se vedle něj, a dokud sanita nepřijela, kolébala se vedle jeho těla. Sem, tam, sem, tam, sem, tam.

Následující okamžiky splývají jeden s druhým. Všechno se událo hrozně rychle. Přijeli pohřebáci, odvezli si tělo a doktor ze sanity se mě pořád na něco vyptával.

“Nemáme zavolat psychologa, slečno?”

“Psychologa?” já na to. “Jednoho máme doma. Máma je psycholožka.”

“Mám na mysli někoho nestranného.”

“Nechci.” Táta je mrtvej. Co bych mu vlastně vykládala?

“A kde je maminka, děvče?”

“V práci. Jako vždycky.”

“Měli bychom jí zavolat, co říkáš?”

“Pro mě za mě… Nedokázala na tátovi nic poznat, chápete to?”

“Je mi to líto, děvče.”

Bylo mu to líto. Jistě. Co jiného říct. Stejně jsem neposlouchala.

***

Proč to táta udělal?

Odpověď je nasnadě.

Protože nebyl přizdisráč. Necítil se dobře. Nechal se tedy vyšetřit. Našli mu rakovinu v konečném stádiu. Nosil to v sobě týden; tajemství, co tížilo jako kámen, probíral se tím odpředu dozadu a zase zpátky. Neviděl jiné východisko. Jiné důstojné východisko. Nehodlal umřít bezmocný, jako uzlíček bolesti zcela závislý na vůli druhých.

Tak to odpískal.

***

Pár dní po pohřbu přišel z nemocnice doporučený dopis. Vyjadřovali upřímnou lítost nad lidským pochybením. Sestra, která měla být dávno doma, a která solidárně vzala směnu za svoji kolegyni, zaměnila složky dvou naprosto odlišných mužů, jež pojilo pouze stejné jméno.

Můj táta se oběsil kvůli zánětu močového měchýře a kandidóze. Obě diagnózy se dají ambulantně léčit.

Rodinný psycholog se zhroutil. Podaly jsme společně na nemocnici žalobu a otupěle čekaly na verdikt soudu.

Chodí nám – teď už jen matce – pravidelná měsíční renta. Každá splátka je ale jen krutou připomínkou toho, co se stalo.

Jedna přepracovaná žena se spletla.

Jeden impulsivní muž udělal chybu, že se nikomu nesvěřil.

***

Tati?

Ano, holčičko?

Není občas lepší být alespoň maličko, úplně nepatrně, přizdisráč? Nejsou striktní, ukvapená rozhodnutí někdy na škodu?

Neodpovídá…