Chtělo se mu protočit oči v sloup.
Panebože… to nemyslíš vážně, že ne… doufala jsem, že zavoláš… jak trapné a ubohé a zoufalé… dík za fajn večer, kotě, zavolám ti… jasně… obvyklá fráze sloužící jen a pouze jako vata, výplň, vycpávka s nulovou informační hodnotou… prostě, aby se něco řeklo… proč to nejsou schopný pochopit…
Nadechl se, zhluboka a promnul si nos a rozhodl se mluvit narovinu.
„Ale já se přece vyjádřil jasně. Chtěl jsem se s tebou vyspat. Nic víc, nic míň. Souhlasila jsi…“
Nechápal ji.
Proč jsou ženský pokaždý jako dvojsečná zbraň… kdybych měl takovehle úlet s chlapem, ráno bysme se vzájemně uznale poplácali po zádech na znamení naprostý spokojenosti a oba se rozešli k domovu s pocitem, že to byl fajn večer… rozhodně by ani jeden z nich nehypnotizoval display mobilu a nemodlil se za to, aby se ten křáp už konečně rozsvítil…
Jsem trapná, vím, vím, vím… ale nemůžu si pomoct… nemůže mu to jen tak projít…
„Souhlasila jsem. Ale za ten zmatek, co mám teď v hlavě mi to teda nestálo!“ vyhrkla prudce.
Hm a co já s tim… když jsi to neměla v hlavě srovnaný, neměla jsi se mnou chrápat…
Rozhlédl se kolem sebe. Barmanka, co na druhém konci baru znuděně luštila křížovku, protože momentálně neměla koho obsluhovat, zvedla hlavu a podívala se jejich směrem. Lehce se na ni usmál. Převalila žvýkačku v puse tak mohutně, že ji uviděl zablýsknout se mezi zuby a úsměv mu oplatila. Byl vědoucí.
Vedle něj se zase ozvala ona. Začínala mu doopravdy lézt krkem.
„Řeknu ti k tomu jediný: Vim, jak je to trapný, když ti tady tohle teď říkám. Ale uvědom si, že jsme kámoši už dlouho a že mezi náma vždycky přeskakovala jiskra.“
Fakt? Já měl dojem, že přeskočila až v poslední době a to jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem tě ještě nepíchal a mohl bych…
“Když jsme spolu seděli na baru, cítila jsem z tebe, že navzdory tomu, co říkáš, by to nemuselo bejt jen o tý jedný noci…“
Tak to nevim, cos cejtila, ale na svý instinkty bys v tom případě moc spolíhat neměla…
„Bylo to v pohodě, myslim si, aspoň za sebe, že jsme se bavili dobře, že jsme si měli co říct. Fakt jsem si myslela, že pokecáme, napijem se a pak to možná skončí postelí. Po tom, cos mi celej večer říkal a o čem jsme se bavili, by si to musela myslet každá… Něčím jsi mě oblbnul a začala jsem na tebe myslet, aniž bych chtěla. Doufala jsem, že zavoláš, protože to ráno bylo hrozně pohodový a nechvátal jsi domů…“
Proboha, už sklapni… nevidíš, jak sama sebe ztrapňuješ? A jak zbytečnej monolog to je? Myslíš, že po tomhle bych ještě někdy měl chuť tě ošukat? Natož něco víc…
„Prostě bych jen chtěla slyšet, jak si to myslel a když řekneš, že jsem tě špatně pochopila a že ses se mnou fakt jenom chtěl vyspat… budu mít aspoň jistotu…“
Poslední větu spíš vydechla.
Holka, ty seš magor… ptáš se mě a chceš mít jistotu, ale chceš slyšet jednu jedinou odpověď… a tu ti dát nemůžu a ani nechci…
Hlasité předčítání