Zůstala jsem stát u mříží, oči mi planuly hněvem. „Proč mi tohle děláš? To si opravdu myslíš, že mě tady zavřeš a já přestanu mít ráda Ohyna?!“ zašeptala jsem, protože jsem měla unavený hlas pláčem.
Obr se ke mě otočil, jeho tvář potemněla. „Nechápeš to, že? Ohyn tě jenom rozptyluje. On tě nikdy nemiloval, tak jako já! A ten Silver by tě jen chtěl použít na ty jeho zvrhlosti, to by tě porazilo a on by ti pak ani nepodal ruku.“ Jeho hlas zněl jako vzdálený hrom, ale v očích se mu zablesklo – vztekem nebo něčím jiným? „To není pravda!“ Vyhrkla jsem, můj hlas se zlomil. Slzy mi začaly stékat po tváři. „Ohyn by mě nikdy nenechal takhle trpět, nikdy by mě nezavřel do tmy a zimy a Silver taky ne!“
Ínemakova ruka se ke mně přiblížila, jako by mě chtěl chytit za bradu, ale v poslední chvíli ji stáhl. Stál nade mnou, jeho obrovská postava vrhala děsivý stín. „Zvykej si,“ zavrčel a otočil se k odchodu. „Hlídači tě zkrotí, když to nezvládnu já.“ A pak zmizel..
V hradním vězení
Tak jsem teda skončila ve vězení, kde bylo plno dalších uvězněných a spoutaných, který asi chytli odchytávači a obr je tu uvěznil,tam mě zamkl, ale nepřipoutal. Byla tam tma a zima, zem byla mokrá a taky to tam smrdělo,tak jsem vstala, všichni, co tam byli taky naříkali, bylo to tam moc hrozný, tak jsem si stoupla úplně k těm mřížím a volala na obra a prosila ho, ať mě pustí! Byli tam hlídači a oni na mě polili studenou vodu a řekli, ať jsem s ticha! Tak jsem řekla ať zavolají obra, ale oni ho nezavolali a polili mě znovu a tak jsem začala křičet ještě víc, až už to víc nešlo a přišla jsem o hlas a tak se moc unavila, spadla jsem na zem do kaluže vody a chtělo se mi umřít. Pak jsem tam asi zdřímla, zdálo se mi, že si pro mě přišel Silver a že jsem ho přemlouvala, ať mě vezme za Ohynem! Najednou jsem kdesi ve své mysli spatřila světlo – jasný plamen. Ohyn! Viděla jsem jeho krásnou tvář, jak se mi dívá do očí. Chtěla jsem k němu, utéct za tím světlem, ale pak mě probudilo vrznutí dveří a v nich stál obr Ínemak! Stál ve vchodu, jeho pohled byl jiný. Už v něm nebyla zloba, jen zvláštní napětí.
„Tak pojď,“ řekl tiše. Jeho hlas byl tak klidný, že jsem na okamžik přestala dýchat. Sebral mě z chladné země a odnesl mě zpět do své komnaty. Už nic neříkal, jen mě položil u krbu, kde hořel plamen – plamen, který mi na chvíli připomněl Ohyna! Bylo mi ale moc špatně a obr mě šel namočit do kašny,abych se trochu vzpamatovala a osvěžila, pak mě posadil znovu ke krbu…
U krbu
Plameny v krbu tančily, jejich světlo se odráželo v lesklé kamenné podlaze. Ínemak seděl v křesle naproti mě, jeho mohutná postava vypadala ještě větší díky stínům, které plameny vrhaly. Jeho oči byly upřené na mě – tmavé a plné napětí, jako by bojoval sám se sebou.
Hlasité předčítání