Obr ztuhl, ale neřekl nic, stála jsem tam v jejich blízkosti a cítila, jak mě zaplavuje naděje a strach zároveň! Ohynův plamenný pohled se upíral na mě, ale jeho slova byla adresována obrovi. „Už dlouho jsi mě poslal pryč, abych strážil bránu, kde mě nikdo nevidí a nikdo mě nepotřebuje. Myslel jsem, že je to trest. Ale teď si uvědomuji, že jsi mě poslal pryč kvůli ní.“ Pohybem hlavy ukázal směrem ke mně!
Obr ztuhl, jeho postava se napnula, jako by se chystal k boji. „Není to tvoje věc,“ odsekl. „Dělám, co musím, aby všechno zůstalo pod kontrolou.“
„Pod kontrolou?“ Ohynovy plamenné oči zaplály intenzivněji. „Posíláš mě pryč, držíš ji tady jako vězně, protože se bojíš. Ale čeho vlastně? Že by si tě přestala vážit? Že by ses musel dělit o její přátelství? Nebo snad toho, že zjistí, že ty nejsi tak silný, jak předstíráš?“
Obr se k němu přiblížil s hlasem,jako bouřkový hrom. „Dost!“ zaburácel. „Já rozhodnu, kdo tady má místo a kdo ne! A ty teď půjdeš zpátky k bráně, odkud jsi přišel!“
„Ne!“ přerušila jsem je a vykročila mezi ně. „Takhle to dál nejde. Ohyne, možná tě poslal pryč, ale já jsem na tebe nikdy nezapomněla. A tebe, Ínemaku, jsem si zvolila za přítele, protože jsem věřila, že mi rozumíš a že mě nebudeš dusit svým strachem.“
Obr na mě zůstal zírat, jeho tvrdá tvář plná temnoty byla poprvé bezmocná. „Já tě chráním,“ řekl, ale jeho hlas už nezněl tak přesvědčivě.
„Chráníš mě, nebo mě omezuješ?“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Přátelství není o moci ani o strachu. Je o důvěře. A pokud mě máš rád, musíš věřit, že si tě budu vážit i přesto, že se budu přátelit s někým jiným.“
Ohyn mě mlčky pozoroval, jeho plameny kolem něj tančily klidně, jako by čekaly na další pohyb. Obr nakonec odvrátil pohled, sevřel ruce v pěst a zavřel oči. Bylo to poprvé, co vypadal skutečně zranitelně.
„Já… nevím, jak na to,“ přiznal nakonec. „Nikdy jsem neměl nikoho, na kom by mi záleželo. Všichni, kteří byli poblíž, buď utekli, nebo se mě snažili zničit, tak jsem je zničil dřív,než oni mě!“
Obr otevřel oči a podíval se nejdřív na mě, potom na Ohyna.
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. A pak, obr pomalu přikývl. „Dobře,“ řekl nakonec. „Ohyne, můžeš zůstat! Ale jestli něco zkusíš…“ Jeho pohled na ohnivého anděla ztvrdl.
Ohyn se lehce uklonil. „Nezkusím nic, co by ti ublížilo. Slibuji.“
V té chvíli se napětí v místnosti zlomilo. Cítila jsem, že se stalo něco důležitého. Možná to byl první krok k tomu, aby mezi námi třemi mohlo vzniknout něco skutečně pevného. Obr Ohynovi poručil,aby šel prostřít stůl a donesl něco k jídlu i k pití! Když Ohyn zmizel, tak obr na mě promluvil
„Nevím, co teď dělat,“ přiznal obr,
Posadila jsem se k němu a položila mu ruku na kamennou dlaň. „Ínemaku, už teď vím, jak moc jsi jiný. A i když je to někdy těžké, pořád jsem tady. Ale pokud mě budeš dál držet pod zámkem, pokud budeš chtít kontrolovat každý krok, pak tě to, čeho se bojíš nejvíc, může stát naše přátelství.“
Hlasité předčítání