„Ty nic jiného než ubližovat neumíš.“
Jeho hlas byl tichý, unavený.
„Pak se nediv, že ti bude utíkat ke mně, kdykoliv k tomu bude mít příležitost.“
Obr zavrčel. „Neboj, už žádnou mít nebude!“
Silver se na mě otočil a zeptal se: „Co vlastně získáš, když vyhraješ nad Normanem?“
Obr odpověděl jednoduše. „Může ho zabít.“
Otřásla jsem se. „Ale já nechci Normana zabít! To nikdy neudělám!“
Obrovi se zkřivil obličej vztekem.
„Tak co s ním uděláš?!“
Odtáhla jsem se.
„Nic,“ pokrčila jsem rameny. „Ať si dál žije v tom jeho hnusném hradě a dá mi konečně pokoj!“
Obr se zachechtal, až to znělo jako bouřka:
„Ale pokoj ti právě on už nikdy nedá. Buď ho zabiješ… nebo ho dál musíš snášet. Norman je tvůj hlídač.A je jen na tobě, co s ním bude dál.“ Silver zavrtěl hlavou. „Takhle ji trápit… Jsi šílený.“
Pak se otočil ke mně.
„Půjdu za Normanem a promluvím s ním, i když se nesnášíme. Kvůli tobě to udělám.“
Obr zavrčel:
„Ten z tebe bude nadšený asi jako já! Tak se drž dál, stříbrná hlavo, a nepleť se do toho, co tě vůbec nemusí zajímat!“
A v tu chvíli mě obr nečekaně popadl a zmizel se mnou do svého hradu v Temnovišti.
4. Co se stalo u obra
Norman u obra dřímal u stolu. Když jsme se tam objevili,probral se, šel padnout obrovi k nohám a žalostně skuhral:
,,Prosím o druhou šanci,po druhé už mi neuteče!“
Obr na něho zahučel:,,Snad potřetí!Zavřu vás oba do klece a hotovo,už vás mám obou dost!“
Norman obra zastavil,z nadějí v hlase potichu zabručel:,,Třeba tě odprosí a omluví se?”
Obr se na mě podíval a zeptal se:,,Tak co uděláš,abych tě nezavřel s Normanem do klece,hm?”
Tvářila jsem se na oba zamračeně a odsekla jsem:,,Neudělám vůbec nic!”
Obr se na to vrčivě zasmál,popadl nás s Normanem a odvedl nás do hradního vězení. Chladné kamenné stěny kolem nás pohlcovaly zvuky, jen kapky vody dopadající na podlahu přerušovaly tíživé ticho. Norman vypadal po opici zničeně—přepadlý, vyčerpaný, bez nálady se hádat.
Zolty, který postával u mříží, zvědavě nakukoval dovnitř.
„Jsi nějaký bledý, Normane,“ pronesl posměšně.
Norman neodpověděl. Brzy zaspal a jeho hrozivé chrápání se neslo celým vězením, až ho Zolty musel polít vodou.
Norman se v mžiku probudil, hlasitě zasténal a začal skuhrat: „Jsem sakra úplně mokrý!No počkej ty Zoltygu!Za tohle tě přerazím!”
Vyhrožoval Norman a snažil se ždímat vodu s pláště. Zolty se protivně chechtal a na Normana zahučel:„To nepůjde starouši!Leda bys napřed rozbil mříže!“
Norman se tak rozzuřil, že se na mříže vrhl. Jenže si dal pořádně do těla – domlátil se o železa a pak padl bezvládně na zem. Strašný pohled! Začala jsem křičet na obra.
„Ínemaku pomoc!“
Obr se objevil docela rychle,když viděl Normanův stav, přimhouřil oči a pak si ho beze slova přehodil přes rameno.
„Tak ho odnesu do léčírny,“ zavrčel. „Ty jdeš ke mně. Ale jen dokud se Norman nevzpamatuje.“
Hlasité předčítání
