Slyším šepot a když se otočím k parketu, vidím, že figuríny přestaly tančit a nyní jsou všechny otočené ke mně. Něco si šuškají a pomalu ke mně přicházejí.
„Zůstaň. Zůstaň navždy,“ šeptají a já z nich začínám mít strach. Strach? Co je to vlastně strach? Už si nevzpomínám. Cítím, jak mě cosi chladného bere za ruku a přitahuje k sobě. Něco se mnou vláčí a točí dokola. Vše kolem splývá ve změť barev a čar. Necítím, nemyslím, nehledám, netoužím, nevím, nechci znát … a pak se z toho oparu vzpamatuji. Vždyť já tu nesmím zůstat. Musím jít dál. Daleko a přitom blízko. Najít ztracené a přitom dávno nalezené.
Vytrhnu se z chladné náruče a rozeběhnu se ke dveřím. Klika na nich je. Jak to, že jsem ji předtím neviděla? Jak se tu objevila? Než se mi však podaří je otevřít, odláká mě ze snu vzdálená, povědomá, nepříjemná melodie linoucí se z neznáma. Zaposlouchám se do ní a náhle cítím dotek neviditelných rukou, jiný než chladný dotek figurín. Neviditelné ruce mě táhnou pryč od dveří. Táhnou mě dál a dál, dokud se vše neschová v bílé mlze…
„Vstávej…“ ozve se šepot u mého ucha.
Rozlepím oči a mžourám do svého pokoje. Konečně mi pomalu dochází původ oné otravné melodie, již jsem si nastavila místo obvyklého drnčivého zvonění budíku, který ze snů vytrhává nemilostně, neúprosně ba dokonce až drasticky. Ještě chvíli poslouchám ten příšerný zvuk a hledím na strop posetý fosforeskujícími hvězdami, než se konečně odhodlám vstát.
Dojdu k oknu a roztáhnu žaluzie, jež celou noc bránily světu tam venku zhlédnout můj spánek. Pozoruji, jak vše s východem slunce ožívá. Mírný vánek čechrá žloutnoucí koruny stromů, modrá škodovka vyjíždějící z protějšího pozemku vydává škytavý zvuk. Slyšela jsem, jak si soused nedávno stěžoval mému otci, že ten šrot drží pohromadě pouhou silou vůle. Jenže co naplat, když se vám nechce investovat do opravy a na nové věci si těžko zvykáte?
„Profesor dějepisu lpí na minulosti,“ musím se pousmát nad touto myšlenkou, jež mi zničehožnic vyvstala na mysl.
Jako každé ráno se vydávám do kuchyně postavit vodu na kávu. Nenávidím kávu. Její chuť mě nutí šklebit se a ani velké množství cukru s mlékem ji nepřebije. Přesto je to jediná věc, co mě dokáže po ránu postavit na nohy. Na zelený čaj potřebuji čas k vychutnávání. Čaj se nedá jen tak kopnout na ex. Chce to čas, po malých doušcích vychutnávat to tekuté štěstí. A přestože s oblibou říkám: „Vždy je čas na čaj!“ toho času moc nemám. Hlavně ne ráno.
V ledničce se marně snažím najít něco, co by splňovalo nebo alespoň vzdáleně připomínalo můj ideál snídaně. Po době, která se zdá neskutečně vlekoucí, konečně objevím poslední jogurt. Mám štěstí. Dneska mu končí datum spotřeby. Odlepím náhražku víčka a seškrábnu z ní jogurt do kelímku. Příčí se mi to olizovat. Vždycky mi to připadalo nechutné.
Rychlovarná konvice s typickým cvaknutím oznámí bod varu. Nádherný zvuk bublající vody mi připomene dávno zapomenutou událost. Jen tak se mi promítla v mysli a zase rychle zmizela. Zůstal po ní jen prazvláštní pocit uvědomění a deja vu. Jen její podstatu jsem nedokázala uchopit. Byl to jen krátký okamžik, ale přesto to ve mně zanechalo pocit, jako když se vznášíte vysoko nad zemí. Podivný pocit kolem žaludku, studený vzduch v plicích a nenadálá lehkost končetin.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Využít motiv snového světa a následného probuzení je sice v literatuře trochu klišé, ale tobě se podařilo tento koncept skvěle oživit tím, že fantazie prosakuje i do běžné reality. Kontrast mezi magickou snovou říší a nudnou každodenností tvoří velmi silnou a nosnou myšlenku celého textu. Je osvěžující sledovat hrdinku, jejíž vnitřní svět je tak bohatý, že v něm ožívají i odrazy v okně tramvaje.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu, protože dokážeš čtenáře naprosto plynule přenést z bizarní Alenkovské říše do šedivé ranní rutiny. Velmi dobře pracuješ se smyslovými vjemy, ať už jde o vůni levandule, pach kočičince nebo zvuk bublající vody, což textu dodává na uvěřitelnosti a plastičnosti. Závěrečná scéna s tančící baletkou v tramvaji je pak vyloženě magická a zanechává ve čtenáři krásný, melancholický pocit.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je plynulý a máš velmi hezkou, bohatou slovní zásobu, která se k magickému realismu skvěle hodí. Text by však snesl pečlivější autorskou korekturu; objevují se v něm drobné překlepy (např. ‘většina z nic’) a občas trochu krkolomné větné konstrukce (‘tvary zdály se naprostými originály’). Vnitřní dialogy s imaginárními postavami v realitě jsou skvělý prvek, ale zpočátku mohou působit lehce zmatečně, možná by stálo za to je stylisticky lépe ukotvit. Z občasných chyb v interpunkci si nic nedělej, obsah a čtivost to hravě přebijí, ale pro příště zkus text nechat chvíli uležet a přečíst si ho nahlas.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi slibný a originální text, který ukazuje tvou obrovskou fantazii a cit pro budování nálady. Ačkoliv úvodní snová pasáž může zpočátku působit trochu přeplácaně, jakmile se příběh překlopí do reality obohacené o magické prvky, získá si čtenářovu plnou pozornost. Pokud zapracuješ na plynulosti některých složitějších souvětí a text po sobě před publikováním pečlivě vyčistíš od překlepů, budou tvé příběhy naprosto pohlcující. Rozhodně v psaní pokračuj, máš jasný talent vidět kouzla ve všedních věcech!