Není pro mě velkým překvapením, když se ve svých myšlenkách ztratím natolik, že celý den prolétne kolem mě. Cesta tramvají na kolej, vybalování věcí, cesta do školy, průběh vyučování, oběd, pár rozhovorů se spolužáky, cesta na kolej, západ slunce. Často mi připadá, že mé tělo a mysl žijí svými vlastními životy. Jako bych v sobě měla více osob, které si rozdělují úkoly, jako: Ty budeš dělat zápisy, ty budeš jíst, ty odcestuješ v mysli někam na Antarktidu, ty předneseš prezentaci, ty se naučíš ekonomii, … Kéž by to tak vážně bylo. Spíš než to, vypouštím nepotřebné události pro mě nudných dní a vypínám příjem a záznam přijatých informací.
Problém je, že spolu s nedůležitým mizí i to podstatné. V tuto chvíli třeba to, že na koleji nemám nic pořádného k večeři. Vlastně nic. Jedna nektarinka to opravdu nezachrání. Nezbývá tedy než znovu obout boty, strčit sluchátka do uší, zapnout hudbu a vydat se do supermarketu.
Nastoupila jsem do tramvaje a hledala nejbližší místo ke stání. Většina sedadel byla prázdná, ale já měla výjimečně chuť na trochu toho balancování při prudkém brzdění a rozjíždění či řezání zatáček.
V okně jsem sledovala pouhý odraz našeho světa. Anebo my byli pouhým odrazem toho druhého? Stejné znuděné postavy vedle rozjařeně se bavících puberťaček, které potřebovaly, aby každý věděl, že se velice baví a toho „kreténa učitele mají na háku“. Ty v okně na rozdíl od našich alespoň mlčely. Nebo se mi to jen zdálo? Možná za hlučnost našich může ozvěna v okenních tabulí. A třeba ty naše mlčí a my jen odhadujeme, že ten hlučný rozhovor vychází z jejich úst.
Ve sluchátcích se linou první tóny Dance of the Sugar-Plum Fairy v podání Jennifer Thomas. Pamatuji si přesně, kdy jsem tuhle skladbu stahovala. Bylo to necelé dva dny poté, co jsem prvně zhlédla baletní inscenaci Louskáček. Ještě ten večer jsem hledala na internetu původní povídku od E. T. A. Hoffmanna Louskáček a myší král. Nebylo zase tak jednoduché najít ji k přečtení. Jak jsem zjistila, byl to nejspíše oblíbený příběh, protože všechny publikace, které byly v Olomouckých knihovnách k dostání, byly vypůjčeny až do začátku ledna. Co se dalo dělat? Stáhla jsem si alespoň zfilmovanou verzi. Byl to přesně typ příběhu, který si dokážu zamilovat. Cesta do jiného světa.
Náhle jsem zahlédla šmouhu, která se jen tak lehce mihla kousek od mé dvojnice. A znovu, jen tentokrát se zdála ostřejší. Má dvojnice na mě mrkla a pak se pousmála. Rozhlédla jsem se po tramvaji. Ostatní odrazy v oknech na mě také významně mrkly, ale zdálo se, že cestující nepostřehli tu nepatřičnost v chování svých odrazů. Vrátila jsem tedy svůj pohled k místu, kde se stále objevovala a mizela podivná šmouha. S každým dalším zábleskem dostávala jasnější tvar, až jsem v ní jasně rozpoznávala malou baletku. Měla na sobě bílý trikot s růžovými pásky a purpurovou sukní. Mírně se poklonila a začala cupitat na špičkách, než začala s první taneční figurou. Působila tak ladně, jako by plula prostorem a netížila ji gravitace. Její skoky s jemnými dopady mě zaujaly. Připadalo mi, že dopadala do měkkých peřin. S větší razancí hudby zvýšila i razanci svých kroků. Chvíli mi připadalo, že ona neposlouchá hudbu, ale hudba poslouchá ji. Když tóny zjemnila krk, zjemnila se i hudba. Svůj kouzelný tanec zakončila několika piruetami a hlubokým úklonem.
Hlasité předčítání