Když jsem pátrala v různých koutech místnosti a byla jsem si jistá, že už jsem blízko k jejímu objevení, zakopla jsem o něco tvrdého. Zavřela jsem oči a čekala jsem ošklivý pád na zem, který ovšem nepřicházel. Zkusila jsem oči otevřít, ale šlo to ztěžka. Vítr, který kolem mě svištěl, byl příliš silný. Vháněl mi slzy do očí. Po neskutečné námaze se mi skutečně podařilo oči otevřít a já skrze zamlžený pohled zjistila, že nepadám, ale letím rychle vzhůru dlouhým temným tunelem na rozdíl od různorodých předmětů, od piana až po kapesní hodinky, které padaly tímto tunelem dolů.
„Holky měly pravdu. Alenka a její šílená cesta Říší divů mi vážně začíná lézt na mozek,“ prolétlo mi mimoděk hlavou, když mě těsně minula vodní dýmka a sklenice marmelády.
Právě když mi začala docházet trpělivost a chystala jsem se násilím vytvořit novou cestu, prolétla jsem ostrým světlem a svět kolem se změnil.
V krajině na zdánlivém konci světa, kde východ slunce připomíná spíše západ a kde narcisy mají trny, ležím v blankytné trávě a hledím na žhnoucí oblohu. Vzduchem se line vůně levandule a okurek. Pomalu se zvedám, rozhlížím se kolem sebe. Vše je tu zvláštní, nové, jiné, magické. Kolem dokola není nic a přesto vše.
Z dálky ke mně doléhá zvuk až nápadně připomínající vlak jedoucí po kolejích.
„Ale, … ze kterého směru jede? A kam?“ napadá mě a snažím se nějak dovtípit. Nikde kolem nic nevidím. Procházím se sem a tam. A pak se kousek ode mě objeví perón. Vydám se k němu a očekávám odpověď na záhadu. Zvuk stále sílí.
Jak se blížím k perónu, zdá se mi čím dál vzdálenější. Snažím se utíkat, ale zůstávám na jednom místě. Těsně za mnou slyším pištění vlaku, prudce se otáčím tím směrem a najednou jej vidím. Mohutná černá lokomotiva táhnoucí za sebou nespočet vagónů. Vlak jede rychle, ale ne dost rychle na to, abych nemohla nastoupit. Ze změti roztodivných vagónů všech barev, tvarů a velikostí se těžko vybírá, tak to nechávám náhodě. Připravuji se ke skoku, krev se ve mně vaří a tělo se třese v očekávání, co bude následovat.
„Připravit!“ uslyším povědomý hlas a vím přesně, komu patří. Ovšemže si nenechá ujít nový svět. Koutkem oka ji vidím. Drobnou holčičku s tmavými vlasy namotanými do prstýnků a liščí maskou na obličeji.
„Pozor!“ odpočítává trpělivě můj skok, aby si byla jistá, že neminu správný vagon.
„TEĎ!“
A tak skočím.
Neskončím ve vagonu, jak by se dalo čekat, ale ležím na chladných kachličkách s prapodivným vzorem. Když se postavím, abych si je prohlédla, zjišťuji, že jsou rozházené cikcak, takže i když je jasné, že by měly dohromady tvořit ornament, netvoří ve výsledku vůbec nic. Zaslechnu šepot a vzhlédnu. Až teď si všimnu, že jsem ve velkém sále plném figurín se škraboškami. Všechny působí tak živě, jako by byly lidmi, kteří pouze zamrzli v čase. Zkusím pootočit jednu blíže k druhé stojící jí po boku. Obě jako na povel ožijí a ukloní se. Jedna nabídne galantně ruku druhé a začínají tančit. Tančí zlehka, jako by byly okvětní lísky vznášející se ve větru.
Postupně se snažím rozpohybovat i zbylé figuríny. Neuběhne moc času a sál se naplní hudbou odnikud a světlem plamínků ohně. Proplétám se mezi davem tanečníků a hledám cestu kudy ven. Dojdu k velkým zlatým dveřím posetým třpytivými kamínky. Ale kde je klika?
Hlasité předčítání