Z rádia hraje příjemná melodie, a když konečně upustíme od vášnivých debat, máme co dělat, abychom během rozhovoru neusnuli. Dokonce nás naše vlastní decentní klimbání v jeden moment rozesměje.
Večer už se znovu nezastavitelně přibližuje, a tak mi máma zabalí na doma kousek koláče, přidá pár zavařenin a rozloučí se se mnou. Je malinká a měkká. Když mě obejme na rozloučenou, srdce mi zaplesá. Doprovodí mě až k brance.
Přes den bylo sice parno, ale k večeru se příšerně ochladilo. Matka má naštěstí na sobě hrubý svetr a mě, jak rád říkám, hřeje mládí. Sleduje mě, dokud nezmizím v dálce, a potom se rozhlédne po spící zahradě. Líbí se jí, jak je velká, jak je tichá a jak je hezká. Co by za ni jiní dali?
Měla štěstí.
Velké štěstí.
Požehnání.
Ale nejen to, vložila do našeho domu ohromnou spoustu úsilí a práce. Lásky. Nic z toho, co kolem sebe vidí, samo od sebe nevyrostlo. Nic se samo o sebe nepostaralo. Nezalévalo, nezastřihávalo a neuklízelo. Usměje se a s prvními světluškami se pomalu vrátí do domu.
Ačkoliv se uvnitř drží teplo nahromaděné přes den, je nejvyšší čas pročistit a připravit pec na blížící se podzim. Vymění si pantofle a chce se vydat do obývacího pokoje, když ji zarazí šelest nad schody. Zastaví se a upřeně hledí směrem, ze kterého vychází. Tma, zvuk televizního pořadu a prázdno. Čeká, naslouchá.
Nic.
Nechá šelest šelestem a vydá se k peci, kterou chtěla vyčistit. Pustí si potichu nové rádio a hledá kartáč, lopatku a další nezbytnosti. Někde tady musí být. Ve skříni. Ve spíži. Co dělá lopatka ve spíži? Čím dál tím častěji zapomíná, ale s tím už holt nic nenadělá, taková je staroba. S námahou se skloní a urovná všechny zavařovací sklenice na dně špajzu.
„A je to.“ Spokojeně vydechne a narovná se, když v druhém patře zaslechne nepříjemný halas. Vyděšeně se otočí, ale hluk hned zase ustane. Že by nějaký škůdce? To by jí ještě scházelo. Pokrčí rameny a vydá se k peci. Zítra nastraží pastičky.
Tentokrát vystřelí podivný hluk z horního patra na druhé straně pokoje a prostoupí i zdí naproti ní.
Ticho.
Matka pomalu pokračuje k peci. Když už stojí skoro u ní, hluk za stěnou se opět probere k životu, chvíli halasí, tluče do starých zdí, než opět utichne.
„Co to je?“ Nakloní se opatrně ke zdi a naslouchá.
Ticho.
Vzhlédne nahoru ke stropu a hledá nějakou prasklinku nebo díru.
Hluk znovu obživne, zarachotí komínem a zmizí s plechovým zařinčením v peci.
Z rádia hraje tklivá melodie staré písně. Za okny panuje hluboká noc a matka se s napřaženým koštětem naklání nad umouněnými dvířky od pece. Ptáci venku dávno spí a mezi ploty se lesknou zelené oči pouličních koček. Široko daleko ani auta, ani živáčka. Jenom moje matka, v tlumeném světle, ve svém domě, ve vyhřátém obývacím pokoji.
Otevře dvířka pece a nahlédne do temnoty uvnitř.
Úlekem zakřičí a z černočerné tmy na ni s podivným skřekem vyskočí temný stín.
Nevítaný host.
Na nedaleké louce cvrká hlouček cvrčků. Zpívají si na dobrou noc? Zpívají o lásce? O svých snech? O tykadélcích a o stéblech trávy?
Světlo v obývacím pokoji mé matky svítí celou noc a svítí ještě ráno. Než jej konečně někdo zhasne.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj nápad zhmotnit toxického, parazitujícího člena rodiny do podoby obřího klíštěte je naprosto geniální a mrazivý. Skvěle propojuješ rodinné drama s prvky body hororu a magického realismu, což dává příběhu nečekanou hloubku. Je to nosná, velmi originální myšlenka, která čtenáře po šokujícím odhalení doslova uhodí do očí a zanechá v něm silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a plíživého děsu zvládáš na jedničku. Pomalý přechod od nostalgických letních návštěv k naprostému zmaru, zápachu a temnotě je popsaný tak sugestivně, že čtenář tuší katastrofu dlouho předtím, než vyrazíte dveře. Emoce bezmoci a frustrace z pasivní hlavní postavy přímo sálají, což čtenáře dokonale a nekompromisně vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má bohatou slovní zásobu, přičemž i po řemeslné stránce je na skvělé úrovni. Prostor ke zlepšení vidím v tempu střední části – opakované návštěvy matky a scény z hospody děj trochu zbytečně brzdí a daly by se mírně proškrtat ve prospěch dynamiky. Také některé dialogy působí zpočátku lehce strojeně, ale celkově je tvůj styl psaní vyzrálý a sebevědomý.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím smeknout před tím, jak odvážně, syrově a přitom citlivě dokážeš psát. Máš obrovský talent pro budování atmosféry a tvorbu silných metafor, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Drobné mouchy v tempu se dají snadno vyladit praxí. Rozhodně nepřestávej psát, tvá tvorba má čtenářům co nabídnout!