Uvnitř leží další hromada odpadků. Policistka se soustředí, kam šlape a zároveň se rozhlíží po pokoji. Všude leží použité stařecké plíny, otevřené plechovky od jídla a celý pokoj vypadá jako jeden veliký odpadkový koš. Puch se zdá ještě nesnesitelnější.
Opatrně pokračujeme dál, v místnosti je šero a sotva něco vidíme. Už se mi zase zvedá žaludek. Něco tak… tak strašného… jak se mohlo něco takového stát? Jak to mohlo dojít tak daleko? Nerozumím tomu.
V temné místnosti stojí puštěný televizor a naproti němu sedí matka zapadlá v jejím starém křesle. Bledá, vyhublá až na kost, černé kruhy kolem zavřených očí. Vrásky má hluboké a ruce i nohy zkroucené.
„Takhle to tady vypadalo vždycky?“ nevěřícně pronese policistka, zatímco se rozhlíží po pokoji.
„Ne,“ hlesnu.
„Kdy jste tady byl naposledy?“
„To už bude pěkných pár týdnů. Možná měsíců.“
Policistka se vydá do kuchyně, zatímco já se blížím k postavě své matky. Mučí mě pohled na ni. Sedí ve vlastních výkalech a kdoví v čem ještě. Nehýbe se, nedýchá. Kráčím až k ní a zdá se mi, že koukám na jiného člověka. Na trosku někoho cizího. Model. Voskovou figurínu. To něco, co sedí v křesle, nemůže a nikdy nemohlo být člověkem.
Policistka se rozhlíží po kuchyni. Spálené, špinavé hrnce, rozbité sklenice, mrtvé krysy a hemžící se hmyz. Tohle nechtěla vidět. Na to dnes nebyla připravena. Upraví si světlé vlasy stažené do jednoho silného culíku a vzpomene si na své děti. Snad nikdy v životě nebudou muset něco takového zažít. Něco takového cítit. Pálí ji z toho všeho oči.
Dojdu až ke křeslu a opatrně natáhnu ruku k matce.
Když vtom otevře oči a hlasitě se nadechne.
Srdce mi šokem málem vyskočí z hrudi a krev v žilách se mi na moment zastaví. Policistka se hbitě vrhne zpátky do obýváku a reflexivně sáhne po pouzdru od zbraně.
„Žiješ?! Ty ještě žiješ!“ Radostně vyjeknu, ale mé veselí se zase rychle vytratí.
„Co tady děláte?“ zavrčí. „Co tady chcete?!“ štěkne. Její oči jsou prázdné, zůstaly jenom šedé skvrny uprostřed.
„Co my tady…“ divím se její otázce. „Co se tady stalo? Co se s tebou stalo?“
„Nic. Nic se nestalo. Co by se mělo dít? Nám je tady dobře,“ odsekne a rozhlíží se kolem jako nevidomá. „A vy? Co tady děláte?“ spíše zavětří, než zahlédne policistku.
„Já jsem od policie, madam. Váš syn nám zavolal…“ nedopoví.
„Tak už zase můžete jít. Nikdo tady na vás není zvědavý. Ano, ano. Nikdo není zvědavý.“ Jako by naslouchala nějakému zlověstnému hlasu za ní. Hlasu v hlavě, hlasu, který jí našeptává.
„To snad nemyslíš vážně?“ Zaváhám. „Rozhlédni se kolem!“ Dojde mi trpělivost. „Jak takhle můžeš žít? Takhle tady shniješ!“
„A dost!“ Matka se rozčílí a překvapivě svižně vstane. Udělá pár kroků mým směrem, ale zdá se, že ji přemůže slabost. „Jak to se mnou mluvíš, mladý pane?! Jak se opovažuješ? Takhle se mnou nebudeš mluvit! Já jsem tvoje matka a ty na mě nebudeš křičet. Řekla jsem, abys šel, tak táhni! Jdi k čertu, ty zmetku!“
Nevěřím vlastním uším. Kdo je tahle žena a co udělala s mou matkou?
Policistka mezitím pomalu vytáhne zbraň z pouzdra, na kterém doteď držela ruku, a opatrně ji na ni namíří.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj nápad zhmotnit toxického, parazitujícího člena rodiny do podoby obřího klíštěte je naprosto geniální a mrazivý. Skvěle propojuješ rodinné drama s prvky body hororu a magického realismu, což dává příběhu nečekanou hloubku. Je to nosná, velmi originální myšlenka, která čtenáře po šokujícím odhalení doslova uhodí do očí a zanechá v něm silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a plíživého děsu zvládáš na jedničku. Pomalý přechod od nostalgických letních návštěv k naprostému zmaru, zápachu a temnotě je popsaný tak sugestivně, že čtenář tuší katastrofu dlouho předtím, než vyrazíte dveře. Emoce bezmoci a frustrace z pasivní hlavní postavy přímo sálají, což čtenáře dokonale a nekompromisně vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má bohatou slovní zásobu, přičemž i po řemeslné stránce je na skvělé úrovni. Prostor ke zlepšení vidím v tempu střední části – opakované návštěvy matky a scény z hospody děj trochu zbytečně brzdí a daly by se mírně proškrtat ve prospěch dynamiky. Také některé dialogy působí zpočátku lehce strojeně, ale celkově je tvůj styl psaní vyzrálý a sebevědomý.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím smeknout před tím, jak odvážně, syrově a přitom citlivě dokážeš psát. Máš obrovský talent pro budování atmosféry a tvorbu silných metafor, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Drobné mouchy v tempu se dají snadno vyladit praxí. Rozhodně nepřestávej psát, tvá tvorba má čtenářům co nabídnout!