V jedné ruce táhnu plnou tašku s nákupem a v druhé krabici s novým rádiem. Umí přehrávat taky CD a mp3. Říkal prodavač. Budu jí muset něco stáhnout, nahrát, vypálit, co já vím. Zeptám se synovce, ten je mladší, vyzná se v tom. Snad mi najde něco, co máma poslouchá. Uvědomím si, že moc dobře nevím, co vlastně poslouchá. Musím se zeptat.
Branku od zahrady si otevřu sám a dojdu k domu. Je zamčeno. Vytáhnu klíč a otevřu si. Za dveřmi mě vyleká rozcuchaná matka spěchajíc mi na uvítanou.
„Fuj, to jsem se lekl!“
„Lekl ses, co? Haha,“ rozesměje se. „Jen pojď dál, asi jsem zase usnula.“
V kuchyni na sporáku se vaří bramborový guláš a na stole už na mě čeká hrníček s kávou a talířek s nakrájeným švestkovým koláčem. Máma má narozeniny a já jí slavnostně předávám nové rádio. Vesele si prohlíží krabici a já jí přeju všechno nejlepší, hodně zdraví, klidný spánek a vůbec, jenom to štěstíčko. Usadíme se v obývacím pokoji, sníme knedlíčkovou polévku a guláš. Jsem tak nacpaný, že si musím rozepnout jak pásek, tak knoflík od kalhot. Máma se mezitím snaží zapojit rádio a já bedlivě pročítám manuál. Čert aby se v tom vyznal – ale do zásuvky to ještě zapojit dovedeme. Ani zmáčknout On a naladit stanici není nakonec takový problém. Ovšem těmi CD disky a mp3 skladbami si nejsem jistý. Máma mi předvádí všechny pohlednice s blahopřáními, které dostala – od tetiček, od strýčků, od starých známých, od vnoučat – a potom spolu sedíme a jenom tak klábosíme – o práci, o životě, o politice. Matka vzpomíná na moje dětství, jaký jsem byl rošťák a jak po mně letěly všechny holky ze třídy. Vzpomíná na svou práci, na to, jak potkala mého otce, a já na moment zahlédnu příjemný třpyt nostalgie v jejích vodnatých očích.
„Chodíš ještě volit?“ ptá se mě.
„Už moc ne, stejně jsou to všechno zloději.“
„To nejspíš ano. Ale volit se musí.“
„A jak si teda chceš vybrat?“ namítnu.
„Krást se bude asi vždycky, to nezměníme. Takoví už jsou lidi. Jak si jednou přičuchnou k penězům, už jim nikdo nepomůže. Pro dobrý pocit to asi nikdo nedělá. Ale jde o to, jak a kde se krade. A hlavně, co se za to dělá pro lidi. O tom bys rozhodovat měl.“
„Já chci mít hlavně svatý pokoj.“ Nechce se mi v tomhle tématu pokračovat.
„To chceme všichni,“ pokračuje matka. „Jde o to, že někteří dávají pokoj slušnějším lidem a jiní zlodějům. Někteří kradou na cestách, jiní ve školách, někteří v nemocnicích. V tom se musíš rozhodnout.“
„A někteří všude.“
„Já vím, že to tak vypadá. Ale takhle to není. Skoro nikdy. Leda bychom si zvolili úplné hlupáky. A těch tam zase tolik není. Jde o to, že i ta největší vyžírka ví, že nemůže dojit všude a všechny. Protože dřív nebo později by požíral sám sebe. Každý má svoje priority a všichni tady žijeme společně. Musí mít nějaký… pud sebezáchovy.“
„Tím už si právě nejsem tak úplně jistý. Co jim dnes brání zničit vlastní zemi a potom jít žít do jiné?“ cynicky pochybuju o starých způsobech myšlení mé matky.
„No jo.“ Jde vidět, že jsem jí tím skutečně sebral vítr z plachet, až se mi jí zželí.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj nápad zhmotnit toxického, parazitujícího člena rodiny do podoby obřího klíštěte je naprosto geniální a mrazivý. Skvěle propojuješ rodinné drama s prvky body hororu a magického realismu, což dává příběhu nečekanou hloubku. Je to nosná, velmi originální myšlenka, která čtenáře po šokujícím odhalení doslova uhodí do očí a zanechá v něm silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a plíživého děsu zvládáš na jedničku. Pomalý přechod od nostalgických letních návštěv k naprostému zmaru, zápachu a temnotě je popsaný tak sugestivně, že čtenář tuší katastrofu dlouho předtím, než vyrazíte dveře. Emoce bezmoci a frustrace z pasivní hlavní postavy přímo sálají, což čtenáře dokonale a nekompromisně vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má bohatou slovní zásobu, přičemž i po řemeslné stránce je na skvělé úrovni. Prostor ke zlepšení vidím v tempu střední části – opakované návštěvy matky a scény z hospody děj trochu zbytečně brzdí a daly by se mírně proškrtat ve prospěch dynamiky. Také některé dialogy působí zpočátku lehce strojeně, ale celkově je tvůj styl psaní vyzrálý a sebevědomý.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím smeknout před tím, jak odvážně, syrově a přitom citlivě dokážeš psát. Máš obrovský talent pro budování atmosféry a tvorbu silných metafor, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Drobné mouchy v tempu se dají snadno vyladit praxí. Rozhodně nepřestávej psát, tvá tvorba má čtenářům co nabídnout!