Ve vzduchu cítím blížící se podzim, je to takový ten charakteristický zápach po dešti. Mířím k mojí matce s nákupem. Není toho hodně, nějaké konzervy, fazole, bujón, cukr, olej a tak dále. Ačkoliv mi pořád opakuje, že ještě není tak stará, aby si nedokázala nakoupit sama, dovolila mi, abych větší a těžší věci tahal já. Nevadí mi to. Ve skutečnosti jsem ji musel prosit. Jen ať šetří svoje staré, sedřené kosti. Ulice k našemu domu je dlouhá a pustá, jen pár domů okolo, většinou na ní nikoho nepotkávám.
Projdu zahrádkou a chci vejít do domu, když si všimnu, že je zamčeno. Vytáhnu svůj náhradní klíč, ale nechce se vlézt do zámku. Divné. Že by zapomněla klíče zastrčené zevnitř? Položím tašku a silně zabouchám. Vím, že špatně slyší, a nerad bych tady stál celé odpoledne. Sic příjemné a prosluněné, pořád ještě dlouhé odpoledne. Procházím se po verandě a nahlížím do oken. Uvnitř je tma, a jelikož nízké slunce svítí ostře, nevidím nic víc než vlastní odraz v zaprášených skleněných tabulích. Matka pořád nikde. Vrátím se ke dveřím a znovu zabouchám.
„Haló! Je někdo doma?!“
Zaslechnu klapnutí zámku a ve dveřích se objeví máma. Je celá bledá a vlasy má rozcuchané.
„To už je tolik hodin?“ pronese tiše. Nenechá mě vejít dovnitř, místo toho sama vyjde na terasu a dveře za sebou zavře. „Pořád bych jenom spala.“ Kráčí jako omámená a posadí se na lavičku před domem. Všimnu si, že se jí těžce dýchá.
„Je ti dobře? Protože nevypadáš dobře,“ vyzvídám a posadím se vedle ní i s nákupem.
„Donesl jsi všechno?“ odbude mě a nahlédne do tašky.
„Všechno. Posloucháš mě? Jsi nějaká bledá.“
„Hmm. Něco mě bolí, tady na zádech, podíváš se mi tam?“ Ukáže mezi lopatky.
Vyhrne si halenku a otočí se ke mně zády. Koukám na červený flek a černý bod uprostřed. Přimhouřím.
„Vždyť je to klíště.“
„Uff,“ oddechne si matka a zase si sroluje halenku zpátky dolů. „Já už se skoro lekla, že je to něco vážného.“
„Neměla bys ho takhle nechávat. Ukaž, vyndám ti ho.“ Chci vstát a vydat se do domu, ale chytí mě za ruku.
„Nech to být. Nechoď tam. Však ono vypadne.“
„Vypadne?“
„Vypadne,“ opakuje. „Jestli s ním něco je, stejně už jsem to chytla. Jestli ho vyndáš dneska ty, nebo zítra vyleze samo… Raději, aby vylezlo samo. Bude to bezpečnější. Bez toho, že bys mu urval hlavičku nebo ho neopatrně zmáčkl a ono se mi potom vyzvracelo zpátky do krve. Nech to být. Věř mi.“
„No dobře.“ Nechce se mi s ní hádat.
Matka se na moment zasní a usměje. „Vidíš, proto se má žít a umírat ve dvou. Kdyby tu byl ještě tvůj otec, klíště by hned našel a rychle si s ním poradil.“ Hledí někam do dálky. „Ale já sama…“
„Vždyť ti říkám, že ho vyndám.“
„Nech – to – být!“ důrazně zopakuje. „Stačí, že jsi mi donesl nákup a já už dneska tím pádem nikam nemusím.“ Znovu si prohlíží tašku. „Můžu ti dát peníze příště?“
„Jasně. To není problém. Není ti dobře?“
„Není. Není mi dobře.“
„Snad to není to klíště,“ strachuju se.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj nápad zhmotnit toxického, parazitujícího člena rodiny do podoby obřího klíštěte je naprosto geniální a mrazivý. Skvěle propojuješ rodinné drama s prvky body hororu a magického realismu, což dává příběhu nečekanou hloubku. Je to nosná, velmi originální myšlenka, která čtenáře po šokujícím odhalení doslova uhodí do očí a zanechá v něm silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a plíživého děsu zvládáš na jedničku. Pomalý přechod od nostalgických letních návštěv k naprostému zmaru, zápachu a temnotě je popsaný tak sugestivně, že čtenář tuší katastrofu dlouho předtím, než vyrazíte dveře. Emoce bezmoci a frustrace z pasivní hlavní postavy přímo sálají, což čtenáře dokonale a nekompromisně vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má bohatou slovní zásobu, přičemž i po řemeslné stránce je na skvělé úrovni. Prostor ke zlepšení vidím v tempu střední části – opakované návštěvy matky a scény z hospody děj trochu zbytečně brzdí a daly by se mírně proškrtat ve prospěch dynamiky. Také některé dialogy působí zpočátku lehce strojeně, ale celkově je tvůj styl psaní vyzrálý a sebevědomý.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím smeknout před tím, jak odvážně, syrově a přitom citlivě dokážeš psát. Máš obrovský talent pro budování atmosféry a tvorbu silných metafor, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Drobné mouchy v tempu se dají snadno vyladit praxí. Rozhodně nepřestávej psát, tvá tvorba má čtenářům co nabídnout!