Klepu. Bouchám. Zvoním.
Nikdo neodpovídá.
Staré, pomalu trouchnivějící dřevěné dveře na mě netečně hledí a mlčí. Nechtějí mě pustit dál. Nechtějí mi prozradit, co se za nimi odehrává. Několikrát s nimi zkusím zacloumat, ale ve skrytu duše se bojím. Bojím se, že povolí a že mě pustí dovnitř. Bez matčina svolení. Bez jejího souhlasu. Uvědomím si, že i starý chlap se může cítit jako malé dítě. Ne, nemám odvahu ty dveře vyrazit. To nedokážu. Co ale udělat můžu, a dokonce musím, je zavolat někoho, kdo mi s tím pomůže.
Chvíli přemýšlím o své bývalé ženě, ta se nikdy ničeho nebála, ale nechce se mi ji otravovat, a tak nakonec vytáhnu telefon a zavolám na policii. Ano, to je perfektní, úřední alibi! Jediné, co chci, je přesvědčit se, že je moje matka v pořádku. Na tom přece není nic špatného. Nechci vstupovat do jejího domu bez jejího vědomí, nechci ji obtěžovat, nechci narušovat její soukromý prostor, ale je už stará a já ji strašně dlouho neviděl. Naposledy před týdnem. Byla to vůbec ona? Postava ve stínu. Vyhublá a bez tváře. Mám dobrý důvod mít o ni obavy, a proto volám.
Připadá mi, že čekám celou věčnost a že dřív, než někdo přijede, se mi celý dům sesype pod rukama. Pohltí ho rozklad a zmizí. Netrpělivě přešlapuju. Ve skutečnosti uběhlo sotva deset minut mezi mým hovorem a policistkou kráčející po zahradě. Nelibě se kouká pod nohy, nechce se zasvinit.
„Dobrý den, to vy jste volal?“ Konečně dorazí až na terasu.
„Ano, já. Kde je vás víc? To je všechno?“ Nechtěně dám najevo své rozhořčení a rozhlížím se okolo.
„V případě potřeby je ve voze kolega.“ Nenechá se rozhodit. „Prozatím vám budu muset stačit já. Na otevření dveří ještě stačím.“
Nevědomky pohlédnu na její zbraň.
„Tu snad nebudeme potřebovat,“ ušklíbne se. Dojde ke dveřím a mocně na ně zabuší. „Dobrý den, tady policie! Můžete, prosím, otevřít?“
Ticho.
„Jste si jistý, že je někdo doma?“ Pohlédne na mě podezřívavě.
„Naprosto,“ zalžu.
Znovu zabuší a znovu zopakuje. „Dobrý den, tady policie! Můžete, prosím, otevřít? V opačném případě budeme nuceni vstoupit dovnitř i bez vašeho svolení.“
Ticho.
Otočí se ke mně a pokrčí rameny. „Souhlasíte, že věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti?“
Chvíli váhám. Tíhu položené otázky jsem nečekal. Nevolal jsem jí proto, abych nesl odpovědnost za svá rozhodnutí. Ale aby je někdo dělal za mě.
„Souhlasíte s tím?“ opakuje.
„Souhlasím,“ rozhodnu se spíše pod tlakem momentu než vědomě.
„Klíče náhodou nemáte?“ Nahlíží přes okno.
„Klíče mám, ale nejde odemknout. Kdyby to šlo, nevolal bych vám.“
„Zeptat jsem se musela.“ Ruce má v bok, ustoupí a jediným silným kopem rozrazí dveře.
Udiví mě její síla a zároveň mě hypnotizuje její stoický klid. Nevypadá, že by očekávala odpor. Nevypadá, že by se bála. Pokukuje po mně a nejspíš se připravuje, jak mi oznámit to nejhorší. To, na co se chystám i já sám.
„Vstupujeme dovnitř!“ zakřičí do domu a vejde jako první.
Uvnitř to neuvěřitelně páchne. Na moment se mi zvedne žaludek. Všude je tma a po zemi leží rozházené hromady odpadků. Puch je tak silný, až si oba musíme zakrýt ústa a nos. Schody jsou zasypané smetím, obaly od jídla, špinavé nádobí, krysí trus, prázdné plastové lahve od vína, sodovek a jiný bordel. Vydáme se rovnou do obývacího pokoje.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj nápad zhmotnit toxického, parazitujícího člena rodiny do podoby obřího klíštěte je naprosto geniální a mrazivý. Skvěle propojuješ rodinné drama s prvky body hororu a magického realismu, což dává příběhu nečekanou hloubku. Je to nosná, velmi originální myšlenka, která čtenáře po šokujícím odhalení doslova uhodí do očí a zanechá v něm silný dojem.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a plíživého děsu zvládáš na jedničku. Pomalý přechod od nostalgických letních návštěv k naprostému zmaru, zápachu a temnotě je popsaný tak sugestivně, že čtenář tuší katastrofu dlouho předtím, než vyrazíte dveře. Emoce bezmoci a frustrace z pasivní hlavní postavy přímo sálají, což čtenáře dokonale a nekompromisně vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, plynulý a má bohatou slovní zásobu, přičemž i po řemeslné stránce je na skvělé úrovni. Prostor ke zlepšení vidím v tempu střední části – opakované návštěvy matky a scény z hospody děj trochu zbytečně brzdí a daly by se mírně proškrtat ve prospěch dynamiky. Také některé dialogy působí zpočátku lehce strojeně, ale celkově je tvůj styl psaní vyzrálý a sebevědomý.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím smeknout před tím, jak odvážně, syrově a přitom citlivě dokážeš psát. Máš obrovský talent pro budování atmosféry a tvorbu silných metafor, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Drobné mouchy v tempu se dají snadno vyladit praxí. Rozhodně nepřestávej psát, tvá tvorba má čtenářům co nabídnout!