6. Kde budeme žít?
KGB chtěla rodit doma a tak jsme se týden před porodem nastěhovali do Prahy. Největší radost z toho měli pochopitelně rodiče. Tchán s tchýní a moje mamka uspořádali oslavu s ohňostrojem a grilováním. Nemám příliš rád tyhle akce, ale bavil jsem se dobře, už proto, že jsem byl zase doma. Škoda jen, že nemohli přiletět i Oskar, Jožka a vlastně taky Jarda. Když jsem se na chvíli vytratil z oslavy, vylezl jsem na půdu stodoly a kupodivu se tam nic nezměnilo. Přístroje k pozorování byly na svém místě, snad jen trochu zaprášené. Očistil jsem okulár a s nostalgií ho namířil k Cy21xl. Vše bylo tak, jako před necelým rokem. Všech třináct galaxií stálo na svém místě a jen 21Mb trochu pohasla.
Vesmíru je jedno, co se u nás děje a i kdybychom se zjančili, bude dál se svými galaxiemi a černými dírami tam, kde byl. Sedl jsem si do křesla a vyndal ze šuplíku svou starou dýmku. Už dlouho jsem nekouřil, nebyl čas ani nálada, ale teď, když čekáme mimino, si jednu dám. Nacpal jsem starý suchý tabák do dýmky, pokropil vodou, aby změkl a zapálil. Hned první potáhnutí mě přesvědčilo, že to nebyl dobrý nápad. Lepší, nežli dýmání je vzpomínka na poslední potáhnutí. Zhasl jsem dýmku a koukal do prázdna. Kde budeme žít? Bezděky jsem začal uvažovat, nad tím, jaká bude Země po dopadu. Jestli to zanechá škody malé, větší, nebo snad katastrofální. Jestli budeme bydlet v Praze, nebo v Trentonu, nebo snad dokonce v Argentině. Napadaly mě různé možnosti, včetně těch, které se rozvíjely v teorii, že nebude kde bydlet, ale rozhodnutí nechám pochopitelně na výsledku dopadu a posléze po debatě s rodinou i na ní. Uvažoval jsem nad krásou světa i nad hrůzou světa. Během několika minut se mi hlavou honila spousta myšlenek, ale jen jednu si pamatuju.
Nejkrásnější pocity člověk prožívá, když probírá vzpomínky. Bez vzpomínek jsme malé narozené děti, které nedokážou rozpoznat hodnoty životních možností, zklamání či vzrušení. Jestliže hodnotím, tak vzpomínám. Jestliže plánuju, dělám to tak, že vzpomínám na chyby, kterých jsem se kdysi dopustil. Jestliže se miluju, vzpomínám na ty, se kterými jsem byl, nebo bych chtěl být. Jestliže chci mít krásně prožitý život, jsou vzpomínky to nejvzácnější, co mám. Bohužel, k tomuto odstavci musím dodat jednu tvrdou a těžkou realitu, že lidé si vzpomínek neváží. A čekání? To je ta nejhroznější činnost. Je jedno, jestli čekáte na porod, nebo na dopad zlata. Ta neustále se prodlužující chvíle nemá konce a tak jsem radši vstal a šel mezi hosty. Čekání lépe ubíhá, když nejste sami.
Za pár dní se nám narodila krásná holčička Kateřina Martina Bouchová. Nevím, jaké zkušenosti mají ostatní rodiče, ale já byl u vytržení. Celý den jsem běhal po známých a ohlašoval jim tu radostnou novinu. Na každé návštěvě jsem se malinko zdržel, poněvadž mi samozřejmě všude dali štamprličku na zdraví a do druhé nohy, až jsem skončil u kamaráda ze školy, kde jsem také usnul. Ráno mě probudil jakýsi hlas malé holčičky.
„Maminko, proč ten pán spí u nás ve vaně?“ Chtěl jsem vyskočit a utéct, ale neunesly mě nohy. Tak jsem pomalu přepadl přes okraj vany a za pomoci umyvadla vstal, abych se na sebe podíval do zrcadla. Kupodivu jsem vypadal celkem normálně a tak jsem na sebe vyplázl jazyk a strčil hlavu pod tekoucí studenou vodu. Do kuchyně jsem přišel už celkem fit. Kamarádova manželka mi uvařila kafe a zavolala mi radši taxi. Venku mi došlo, že jsem vlastně táta a radostí jsem udělal kotrmelec. Moje šaty byly po noci ve vaně stejně zmuchlané a tak mi to bylo jedno. Doma mi mamka uvařila česnečku a už jsem to byl zase já. Teď můžu do porodnice, abych se podíval na ty dvě krásky.
„Nikam nechoď, nejdřív se vykoupej, ohol a převlíkni. Takhle by tě tam ani nepustili a Martinka by myslela, že má za otce bezdomovce,“ řekla mamka a já ji radši poslechl. Čím to je, že má mamka vždycky pravdu?
Za dva dny jsem je měl doma. Byly to nejkrásnější chvíle mého života. KGB se stále smála, a i když porod nebyl nejlehčí a měla ještě kruhy pod očima, vypadala moc spokojeně a já byl rád. Martinka brečela jako o život a já ji utěšoval taky jako o život. Jen jsme se nemohli dohodnout, co dál. KGB by chtěla po dopadu do Argentiny a já bych radši zůstal v Praze. No uvidíme, třeba je to opravdu trochu předčasné rozhodování.
Hlasité předčítání