7. Rozhovory s Měsícem
Čas je tvrdý protihráč a tak ten den, kdy jsem měla dohodnutý rozhovor s Oskym chtě nechtě přišel. Nejradši bych ho už nikdy neviděla, jenže nemám ve zvyku před problémy utíkat a tak jsem se týden předem duševně připravovala a ujasňovala si svůj postoj. Holky chci a budu je milovat, ať už budou jakékoliv. Oskyho však už nechci nikdy ani vidět. Nesnesla bych to pomyšlení, že bych se milovala s bratrem. Poprosila jsem babi, aby mě nechala o samotě, a půl hodiny před spojením s Měsícem jsem se nalíčila, načesala a oblékla do krásných šatů, aby viděl, že jsem v pohodě. Stoupla jsem si k počítači tak, aby hned viděl, že jsem těhotná. Když se však objevil na obrazovce, tak jsem se rozbulela jako malá a nebyla jsem schopná cokoli říct. Začal mluvit jako první. Prý se mu moc stýská a lituje, že se mnou nemůže být. Už mu tu zprávu o těhotenství řekl někdo ze známých. Zastavila jsem ho a řekla mu vše, co jsem se dozvěděla z mámina deníku. Taky jsem mu hned řekla, že čekám dvě holky a že si je i přes všechno chci nechat. Nakonec jsem nahlas a tvrdě prohlásila:
„A tebe už nechci nikdy vidět. Klidně si tam zůstaň do konce života.“ Na jeho reakci nikdy nezapomenu. Seděl a mlčel a z očí mu stékaly slzy. Po chvíli se vzchopil a začal trochu nepochopitelně mluvit o Měsíci a Zemi.
„Víš, několikrát denně tady přemýšlím nad tím zázrakem, že Měsíc a Země jsou taky bratr a sestra. Potřebují se k životu, který na nich je. Bez Měsíce by život na Zemi nebyl. Já…já…já to o tom, že jsme sourozenci, věděl, nebo spíš tušil, ale nikdy bych ti to neřekl. Miluju tě, jak se dá jen milovat a naše děti budu vždycky ctít, jen škoda, že to nemůžeš přenést přes srdce. Zůstanu tedy tady, ale kdyby se ve tvém postoji něco změnilo, dej mi vědět. Budu čekat. Miluju tě.“ Odpočítávání na obrazovce došlo k nule a náš čas na rozhovor tím byl ukončen. Opět jsem se vrhla do polštáře a plakala.
Když přišla babi, viděla na první pohled, že se něco stalo. Řekla jsem jí o tom, že to věděl.
„To je ale šupák, dělat děti svojí sestřenici by chtěl, ale starat se o ně, to né.“
Přerušila jsem její nadávání a s černými rozmazanými čárami po líčidlech na tváři jsem jí vysvětlila, že ne on, ale já ho nechci. Jemu že to nevadí. Sedla si ke mně na postel, vzala mě do náruče a dlouho mě hladila a zpívala mi, jako bych byla ještě malá holka. Trochu jsem se uklidnila, a když mi už tak slzy netekly, začala mluvit.
„Holka nešťastná, ty ani nevíš, do čeho se řítíš. Jestli je to tak jak říkáš, vezmi ho na milost a odpusť mu. I když je to tvůj bratr, nemáte společnou matku a tak by se dalo vlastně říci, že jste bratranec a sestřenice. Jo a na děti to určitě nebude mít žádný negativní vliv. Jestliže zůstaneš sama, budeš sama nadosmrti a řeknu ti, že pak ten život stojí za houby. Holky odrostou a odejdou z domu a budeš zase sama. Nebo jestli si myslíš, že najdeš někoho, kdo si vezme holku, která má dvě děti s bratrem, tak to je jen malá naděje. Navíc by to byl jen náhradník a tak, jestli Oskara ještě pořád miluješ, dej mu okamžitě vědět, aby neudělal nějakou hloupost, protože on na tom Měsíci je taky asi sám a jestli by ho některá chtěla utěšovat, ručím za to, že bys mohla litovat. Až tvé holky jednou vyrostou, tak by ti to nakonec mohly i vyčítat.“
Čas zahojí všechny rány, ale mě se ne a nedařilo cokoli zapomenout, či přejít jako širé lány. Každý den a každé ráno jsem se probouzela a žila s myšlenkou, že to takhle nemůže skončit. Nakonec jsem rezignovala na svou bezradnost a objednala si další rozhovor s Měsícem. Tentokrát jsem požádala babi, aby se rozhovoru zúčastnila. Když se Osky objevil na obrazovce, nebyla jsem schopná něco říct. Hned jsem věděla, že ho stále miluju a že se na něj nedokážu zlobit. Začal sám:
„Ahoj, jak vám je?“ tvářil se, jako by se přemáhal. Babi mě vzala za ruku a zmáčkla mi ji.
„Ahoj lásko. Moc jsem o tom přemýšlela a chci ti jen říct, že na tebe čekáme a těšíme se, až přiletíš. Stihl bys porod?“
V tu ránu roztál a začal se až bláznivě smát.
„Jasně miláčku, okamžitě zažádám o přesun.“ Opět mi babi zmáčkla ruku a já věděla, co musím ještě říct.
„Omlouvám se ti za to, že jsem reagovala jako husa, ale jsem teď vždy tak trochu podrážděná.“ Přiložil si ukazovák na rty a zašeptal:
„Už o tom nebudeme nikdy mluvit. Chceš?“
Přikývla jsem a poslala mu vzdušnou hubičku.
„Přivezu ti malý dárek, doufám, že mi to povolej.“
Nevěděla jsem, co mi chce přivézt, ale v tu chvíli mi to bylo absolutně jedno. Když přenos skončil, babi mě objala a tentokrát jsem znovu plakala, ne však žalem, nýbrž štěstím.
Hlasité předčítání